Málo prší. Bylo by lepší, kdyby pršelo mnohem víc. Tak zní letní rouhání. Vody ubývá, mizí a to je velký malér. Rostu, když v televizních zprávách moderátoři nasadí smutný, omluvný obličej, protože by mohlo výjimečně zapršet. Pěkné počasí rovná se slunce a sucho. Pak jdete ve městě po zelené pláni, která je ve skutečnosti žlutobílá, suchá, vyprahlá, polomrtvá. V ulicích vítr zvedá prach. Půda, pokud na ni někde narazíte, praská. Hlasatelky počasí by měly říct: „Bude pršet, sláva!“ Jenže to by se diváci hněvali.
Mluvil jsem s pánem, který bydlí vedle Lipna. Řekl, že tamní hladina je tři roky minimálně dva metry pod normálem. Vody v nádrži ubylo a ubývá dál. Její kvalita podle toho vypadá. Lipno klesá.
Řeky mají podstav, vysychají. V zimě napadlo jen málo sněhu, čtvrtina průměrných srážek. Děčínský Hladový kámen v Labi, ukazatel extrémně nízkého stavu vody, se v posledních letech ukazuje několikrát do roka. Ubylo spodní vody, někde klesla o 40 až 60 procent. Vysychají studny a studánky, mizí potůčky, na které jsme byli zvyklí. Dá se dnes říct, že je to trend.
Odtud i naprostému laikovi vyplývá, že bychom měli s vodou začít jinak nakládat. Že bychom si jí měli vážit a šetřit s ní. V Česku není její spotřeba extrémně vysoká. Hlavně díky tomu, že voda velmi zásadně zdražila. Ale to nic nemění na faktu, že vody ubývá a že bychom si ji měli začít jako stát hlídat.
Snaží se o to Evropská unie. Brusel kupříkladu dopracovává doporučení, které se týká splachování. Klozety v průměrné evropské domácnosti proteče asi čtvrtina spotřeby vody. Neuvědomujeme si, nevnímáme, jak absurdní je, že jedno vymočení, dvě tři deci urinální tekutiny, spláchneme minimálně třemi litry vody, mnohdy i litry šesti, nebo dokonce devíti či jedenácti (podle typu klozetové nádržky). Přitom se považujeme za inteligentní bytosti a sázíme na vědecký pokrok...
Klausi, pomoc! Brusel nám kouká do záchodu
Když chce Evropská komise zavést doporučení, jež by velké spláchnutí omezilo na pět litrů vody (Development of EU Ecolabel Criteria for Flushing Toilets and Urinals), ozve se křik, že je to „buzerace“, „nesmyslná regulace“, „banán číslo dvě“ a podobně. Přitom hledat cesty, jak vodou šetřit, je naprosto nutné.
Pokud by pětina prodejců záchodových nádržek získala pro svoje kolektory „ekolabel“ (nálepku, že jsou šetrné k životnímu prostředí), kdyby nádržky byly na 3,5 litru až pět litrů vody, ušetřilo by se podle výpočtů bruselských úředníků na spotřebě pitné vody až neskutečných 2500 litrů vody na každý jeden evropský záchod ročně. Každý pisoár řídící se tímto doporučením by ušetřil okolo 210 litrů vody za rok.
Příklad s klozety je dobrý. Ukazuje, jak jsou věci rozjeté a že jakákoli změna je v pokročilé civilizaci neskutečně složitá, náročná a nepopulární. Nejde totiž jen o nádržky, ale taky o mísy, které musí být menší dávce vody tvarově přizpůsobeny. To by bylo ještě skvělé, jenže problém máme i s kanalizací. Aby fekálie odpluly z ležatého potrubí v zemi, potřebují velké množství vody. Kanalizace by se, tvrdí někteří stavaři, musela přestavět, aby stačilo méně vody. Jinak se podle německých výzkumů ucpe už po čtyřech až pěti metrech...
Dá se stanovit, že jedinec má denně nárok na určité množství vody, dejme tomu 200 litrů. Pokud během účtovaného období spotřebuje víc, zaplatí nadlimitní množství pitné vody vyšší, „bazénovou“ taxou.
EU je mimochodem pozadu. Spojené státy přijaly v roce 1992 zákon o energiích. Klozetové nádržky omezuje na šest litrů vody (a kanalizace to zvládá). Stejně se zachovaly některé evropské země i bez doporučení Evropské komise, kupříkladu moderní Nizozemsko.
Splachování výkalů pitnou vodou je neskutečný přepych a obrovský nesmysl. Ideální by bylo, kdyby domy, domácnosti dokázaly využívat pro splachování třeba vodu ze sprchování nebo dešťovou vodu. Jenže to představuje velké a drahé zásahy do celého systému.
Já mám Mácháč, ty máš Mácháč, ona má Mácháč
Nejde jen o záchody. Češi jsou mistři světa v pořizování bazénů. Mít svůj bazén je zřejmě norma, měřítko společenského úspěchu. Každoročně se jich u nás prodají desítky tisíc. Loni do zahradních bazénů Češi napumpovali tolik vody, že by naplnila dvě Máchova jezera. Podle odhadu společnosti Mountfield se loni prodalo asi 270 tisíc pevných bazénů a okolo 350 tisíců nafukovacích a gumových bazénů. Nateklo do nich 13 milionů metrů krychlových vody. Letos, počítají znalci, začneme do bazénů napouštět třetí „Mácháč“. - A zase: bazény většinou plní pitná voda.
Loni klesla průměrná spotřeba vody na osobu denně (zahrnuje i spotřebu podniků a úřadů) o víc než dva litry. Činila 133,7 litru. Samotné domácnosti spotřebovávaly necelých 88 litrů denně na osobu. Obyvatelé Prahy pak zhruba o třetinu víc, než činí republikový průměr. Spotřebu vody snižují rok od roku i čeští zemědělci. Předloni jí odebrali o 14,6 procenta méně. Průmysl snížil odběr o 3,3 procenta.
Takže se u nás s vodou poměrně šetří (když odmyslíme klozety a bazény a unikající vodu z vodovodních řadů atd.) Ve Spojených státech činí spotřeba vody denně na osobu 300 litrů. Ve vyspělých západoevroských zemích 150 až 200 litrů. V zemích třetího světa ovšem lidé spotřebovávají pouhých deset litrů vody na osobu denně.
Neplýtváme jako Američané, to však neznamená, že máme vody dost a že s touto vzácnou surovinou nemáme šetřit mnohem víc. Cest se najde dost. Jistě by se vyplatilo více šetřit při splachování. Jistě by stálo za to začít stavět domy tak, aby využívaly vodu ze sprchování a mytí v umyvadlech.
Jde nějak omezit bazénovou mánii? Jistě jde. Dá se stanovit, že jedinec má denně nárok na určité množství vody, dejme tomu 200 litrů (střílím od boku). Pokud během účtovaného období spotřebuje víc, zaplatí ono nadlimitní množství pitné vody vyšší, „bazénovou“ taxou. - Bylo by to fér? Pokud vody ubývá, pak ano.
(Pomohlo by taky pít méně piva, což je další rouhání. Na výrobu jednoho litru piva spotřebuje pivovar 25 litrů vody. Šetřit by se mělo i papírem. Na jeden kilogram papíru padne 300 litrů vody.)
Vodohospodáři by měli myslet na zachytávání dešťové vody. Mění se, jak všichni vidíme, charakter počasí. Buď je sucho, nebo přicházejí bouře a přívalové deště. Voda pak z povrchu odteče pryč do řek, nestačí se vsáknout (budujeme po léta průmyslovou, betonovo-asfaltovou krajinu). Pomohlo by vystavět nádrže, které by vodu zachytily a nenechaly odtéct. Cest je víc, jen musíme brát nedostatek vody vážně.
