Komentář - Robinovi je devatenáct. V lékařských a soudních záznamech má černé na bílém, že je nebezpečný sadista. Úplně vyléčit se to asi nedá.
Před šesti lety Robin zavraždil svoji spolužačku, teď má vyjít na svobodu. Ve třinácti nemohl být odsouzen do vězení, ale protože už dnes není dítětem, nemá v dětském výchovném ústavu co pohledávat. Bude volný. Co dál? Je bez rodičů, k dědečkovi a babičce do Hospozína, kousek od místa činu, se asi vracet nechce. Natrvalo tam žít rozhodně nebude, určitě ví, že místní lidé se ho bojí, někteří by možná vzali spravedlnost do svých rukou. Paměť je ještě čerstvá, jako pomníček u potoka.
| Čtěte více: | Mladý vrah se do Kmetiněvsi nevrátí. Zůstane v ústavu |
Stát si je s Robinem podle zákona kvit. Nic mu nedluží, trest končí, nikdo není povinen se o násilníka starat, a to ani pokud jde o jeho léčení. To je podstatné: Robin není jen vrah, je to nemocný vrah. Úřady od něj nemají dávat ruce pryč jen proto, že se jim momentálně nevejde do žádné škatulky.
Státní aparát a veřejnou lékařskou péči si platíme například proto, aby uměly lidi jako je Robin chránit před jejich vlastními démony; a tím pádem před takovými lidmi chránit zbytek společnosti. Mladíkovi z rozvrácené rodiny samozřejmě může, a třeba s lepším výsledkem než úřady, pomoci nějaká dobročinná organizace. Ale nechat tomu „volný průběh"?
Nikdo se nemůže lidem z Kmetiněvsi a Hospozína divit, že sepisují petici a volají: Něco s tím udělejte. Protestují ale nejen proto, že mají strach z propuštěného úchyla. Kvasí v nich pocit nespravedlnosti. Šest let ústavní výchovy, a pak celý život před sebou? To má být trest?
Justice si s vraždou z Kmetiněvsi moc dobře neporadila. Částečnou omluvou je, že jde o naprosto výjimečný případ.
Robin by měl v každém případě dostat šanci začít nový život. Přejmenovat se, odstěhovat se někam, kde o jeho minulosti nebudou sousedé vědět. Pod diskrétním lékařským dohledem by ale měl zůstat, ať už dobrovolně nebo z donucení. Věc je příliš vážná.
Většinu těžkých zločinů nepáchají lidé s Robinovou minulostí. Naopak, až nápadně často je sousedé líčí jako spořádané občany, pravda, trochu zamlklé, ovšem ničím neznepokojující - Josef Fritzl je typický příklad. Není to povzbudivé, ale deviantů, o kterých nevíme, jsou kolem nás tisíce. Obvykle bojují celý život hlavně se sebou samými. To pravděpodobně čeká i Robina. Uspěje tím spíš, když se najde někdo, kdo ho nenechá napospas osudu.
