Tak se to demokratické opozici podařilo. Počátkem června se uskuteční schůze, na níž se koalice Spolu s koalicí Pirátů a starostů pokusí vyslovit nedůvěru vládě Andreje Babiše. Za vše mluví to, že hlasovat se bude až po vypršení termínu pro odlet vyhoštěných ruských diplomatů. Tak velký (oprávněně) je strach opozičníků z prezidenta Miloše Zemana, který obratem po vyslovení nedůvěry Babišovi může do Strakovy akademie instalovat jakéhokoliv svého podkomořího, aby zvrátil finále česko-ruského sporu. Případně tato pohrůžka bude stačit na bezproblémové vodění zcela oslabeného stávajícího premiéra.
Budeme ale po dokončení česko-ruské operace už v takovém bezpečí, abychom exekutivu až do voleb - či na ještě mnohem delší dobu - mohli kompletně předat Pražskému hradu? Menšinová vláda Andreje Babiše je nepochybně dlouhodobě pod silným Zemanovým vlivem, ale na kauze Vrbětice vidíme, že rozhodně nikoli bezezbytku. Opravdu opozice chce zcela Zemanův kabinet, který vybere nového nejvyššího státního zástupce, vyhodí šéfa BIS Michala Koudelku a na podzim zase začne navyšovat počty na ruské ambasádě, protože výbuch ve Vrběticích byl dle prezidenta vlastně jen trochu drsnějším "zakrytím manka"?
Andreje Babiše stále alespoň trochu krotí fakt, že chce-li vládnout i po volbách, potřebuje nejen Zemanovu podporu, ale také voličské hlasy a dlouhodobě i nějakého toho koaličního partnera. Miloš Zeman už nepotřebuje vůbec nic - slouží svůj druhý mandát, nectí už vůbec žádné limity a Česko považuje za roztomilou hračku svého stáří.
Právě tomuto člověku chce opozice nyní odevzdat veškerou moc. Že je to velmi pitomý nápad, už se konečně ozývá poměrně silně, byť bohužel pozdě. Na nějakou změnu kurzu již nedojde, obě předvolební koalice chtějí svou spektakulární bitvu s Babišem dotáhnout do konce. Zda nakonec klíčoví komunisté dostanou z Hradu příkaz, aby je podpořili a předali veškerou moc prezidentovi, se teprve dozvíme.
Už nyní ale vidíme, že touha opozice svalit vládu, aniž by měla plán B, se stává nikoli výjimkou, nýbrž systémovým problémem. Pokud nechceme, aby i v budoucnu konflikty neúspěšné rozpadající se vlády a nažhavené opozice končily něčím jiným než proměnou parlamentní demokracie v prezidentskou, potřebujeme sáhnout do ústavy a pojistit se před další generací smyslů zbavených poslanců.
Nedůvěru, ale jen konstruktivně
Až dosud se zdálo, že úspěšné povalení vlády Mirka Topolánka opozicí vedenou Jiřím Paroubkem v roce 2009 bylo jen jakýmsi bizarním omylem. Tím spíše, že všichni vědí, co následovalo - naprostý rozval, úřednický kabinet, ostuda a chaos. Politolog Petr Fiala tehdy správně kritizoval opozici, že se "takový výsledek politické práce jeví až nepochopitelným" a že to svědčí o "hlubokých problémech v české politické kultuře". Od té doby se vyslovování nedůvěry zase vrátilo do zavedených mantinelů - tedy jedné ukřičené sněmovní schůze, z níž opozice odchází s nepořízenou.
Nyní ovšem Petr Fiala jako předseda ODS už razí zcela jinou tezi: "Pokud vláda většinu nemá, nemá vládnout" a poslušně to po něm opakují Marian Jurečka, Markéta Pekarová Adamová a nyní už i Piráti a starostové. Nic takového se ovšem v ústavě nepíše. Vláda čerpá legitimitu z úspěšného hlasování o důvěře na počátku svého mandátu. Opozice tak nemusí, ale jen může vyvolat hlasování o nedůvěře. Ústavodárce zjevně předpokládal, že pokud stávající vládní koalici bude vyslovena nedůvěra, bude již zformovaná nějaká nová většina, která se ujme kormidla a udrží centrum moci ve sněmovně.
Nic takového ale současná demokratická opozice nechystá, protože to by znamenalo holport s extremisty. V tomto bodě se propadá česká parlamentní demokracie do čím dál většího zoufalství. V roce 2013 ještě alespoň prezidentské svévoli chtěla čelit většina sněmovny a kandidátka na premiérku Miroslava Němcová měla 101 poslanců pro svou novou exekutivu. Zeman tehdy musel notně pošlapat konstituci, aby prosadil do čela vlády svého přítele Jiřího Rusnoka. Nyní se profesor Fiala ani nenamáhá předstírat, že by jakkoliv moc ve sněmovně chtěl udržet nějakou novou většinou a centrum rozhodování rovnou bez uzardění přenáší na prezidenta, který usilovně hájí ruské státní zájmy v Česku.
Taková situace není nejen normální, ale je i extrémně nebezpečná. Rozbitá česká politika bude asi i nadále chaotická, možností pro úspěšné hlasování o nedůvěře bez plánu B může být v blízké budoucnosti čím dál více a precedent už bohužel bude odbytý. Proto je toto bláznění třeba zastavit co nejdříve.
Řešení není složité, volají po něm opakovaně ústavní právníci i tato rubrika. Místo jednoduchého povalení vlády se nabízí německý model konstruktivní nedůvěry, kdy opozice docílí pádu exekutivy jen tím, že zformuje novou většinu. V tomto případě by to znamenalo, že dokud koalice Spolu nenajde 101 hlasů pro nového premiéra, musela by si do předvolební kampaně najít nějaké jiné téma.
Dobře tento institut chrání nejen Němce, ale například i Španěly, jež už dávno neovládá duopol lidovců a socialistů a země prochází turbulencemi. Přesto neslýcháme o bezvládí v Madridu, protože dokud opozice nezformuje novou většinu, musí se spokojit se stávající sebehorší vládou.
Toto opatření by zjevně pomohlo i rozkymácenému Česku.
Odebrat druhý pokus Hradu
Bohužel zde ale zatím problémy generované snadnou možností povalit vládu ještě zesiluje prezident. A rozhodně nejde jen o osobní kvality toho stávajícího, nýbrž o jeho systémovou (či spíše nesystémovou) roli. Ústavodárce z roku 1992 nemohlo ani v nejhorším snu napadnout, že místo nepřímo volené hlavy státu, již svazuje nutnost dobře vyjít s oběma komorami parlamentu, tu jednou bude prezident vzešlý s lidového hlasování, který všeho všudy potřebuje v republice udělat dryáčnickou show - a spokojeně se může ujmout vlády.
Přímá volba je vypuštěný džin, kterého už zpět do parlamentní lahve nikdy nenacpeme, ale můžeme alespoň omezit pravomoce Pražského hradu. Ty jsou dnes v jistých ohledech opravdu extrémní a Miloš Zeman je dokonalou případovou studií, jak jich lze ještě extrémněji zneužívat. Protiústavně si vydupal premiéra Jiřího Rusnoka, protiústavně chtěl donutit Bohuslava Sobotku k demisi bez demise vlády, protiústavně si nechal od Babiše navrhnout písemně k výběru ze dvou kandidátů na ministra zahraničí, protiústavně oddaloval pád ministra kultury…
A nyní se k tomu přidává pozoruhodná naivita opozice, že v Zemanově hlavě už nemůže vzniknout horší exekutiva, než je ta stávající, která stále alespoň trochu odráží výsledky minulých sněmovních voleb.
Je jistě možné se bavit o všelijakých lhůtách pro prezidenta, což ovšem jde proti původnímu záměru ústavodárců nedělat ze základního zákona podrobný návod k vysavači. Jedna věc je však akutní. A to odebrat prezidentovi právo dvakrát za sebou zkusit sněmovně vnutit svého premiéra.
V roce 2017 jsme viděli, jak si Zeman vyvzdoroval předsedu vlády Babiše, kterého nejprve na dlouhou dobu jmenoval premiérem menšinové vlády a až si od něj vynutil podporu v prezidentské volbě, shromáždil mu většinu u ČSSD a komunistů. Jak dlouho by nyní vládl jeho prezidentský kabinet, není vůbec jasné. Prezident by lídra nové sněmovní koalice mohl nechat čekat v předpokojích dlouhé měsíce a pak třeba i znovu jmenovat svého milce.
Proto je třeba při otevírání ústavy minimálně prohodit pořadí druhého a třetího pokusu o sestavení vlády. Tedy aby po prezidentské volence přišel na řadu výběr předsedy sněmovny. Reálně by to byl vzkaz na Pražský hrad: máš jeden pokus, když příliš podlehneš imperiální minulosti svého sídla, dořešíme to ve sněmovně.
Ústavní pojistky do šílených časů
Tyto dvě změny - vyslovení konstruktivní nedůvěry a odebrání druhého premiérského pokusu prezidentovi - by snad mohly udržet centrum moci parlamentní demokracie tam, kde má být - v parlamentu.
Momentálně ale přihlížíme naprosto absurdní situaci, v níž opozice nemá žádný problém s tím, že si po vyslovení nedůvěry bude moci prezident vybrat do čela vlády koho chce, protože poslanci už ani nemají ambici něco většinově prosazovat. Prezident tak může klidně mezi řečí slíbit dosavadnímu premiérovi, že ho nechá dovládnout půl roku do voleb i bez důvěry a sněmovnu ani nenapadne si prosadit někoho s důvěrou.
Zemanovi přitom vůbec nic nemůže zabránit v tom, aby na svůj slib obratem zapomněl a instaloval do Strakovy akademie na dlouhé měsíce zcela nelegitimního premiéra, jako to už v minulosti udělal s Jiřím Rusnokem.
To, co aktuálně sledujeme, už opravdu není jen snaha o vyslovení nedůvěry jedné neúspěšné vládě a touha zviditelnit se v předvolební kampani. Pomalu se dostáváme na hranu ohrožení parlamentní podstaty demokracie a je neuvěřitelně smutné, jak usilovně opozice nyní slouží zájmům prokremelského Hradu. Stabilitu ve stávajících šílených časech zjevně může přinést jen včlenění nových pojistek do ústavy.
