Systematické úsilí Zemanova týmu o diskreditaci Pražského hradu je možné považovat za dokončené. Ne kvůli nějaké další kriminální kauze, nýbrž proto, jak nyní lidé na výkon hlavy státu nahlížejí. Podle čerstvého průzkumu CVVM věří prezidentovi už jen 28 procent občanů.
Je to svým způsobem majstrštyk. Devadesátiprocentní důvěra z počátků éry Václava Havla sice představovala anomálii, nicméně lesk a důstojnost úřadu vždy spolehlivě zabraňovaly tomu, aby v našich končinách obliba hlavy státu trvaleji klesla pod padesátiprocentní hranici. Dokonce i Zeman se těšil po většinu svého panování nadpoloviční přízni a obhájil v roce 2018 svůj mandát.
Jenže od roku 2020 vidíme - co do podpory - jeho setrvalý pád, který docela dobře kopíruje prezidentovo čím dál větší odtržení od reality a čím dál větší drzost jeho party. Zemanova popularita se loni držela pod 40 procenty, nyní už nedosáhne ani na 30.
Za půl roku sice budeme znát jméno nástupce, který se pokusí Pražskému hradu vrátit důstojnost, problém ovšem je, že důstojného prezidenta potřebuje společnost právě teď, v krizi. A nemá jej.
Středoevropští lídři
Nelichotivý výsledek CVVM naměřilo také vládě, s níž je spokojeno stejně málo lidí jako s Milošem Zemanem, tedy jen 28 procent. Od říjnových voleb, po nichž Češi věřili, že pětikoalice přinese pozitivní společenskou změnu, kabinet zaznamenal obří propad. Na oblibě mu navíc nepřidá, že bude muset pokračovat v řadě nepopulárních kroků.
V takových chvílích roste role hlavy státu, která svou neformální mocí může podpořit důvěru obyvatel v politické vedení.
Když se podíváme do okolních zemí, všem lídrům se to daří. Polský prezident Andrzej Duda je sice jasným mužem vládního tábora, nyní ale dobře zastává roli celospolečenského svorníku. Například podle květnového průzkumu agentury CBOS jej Poláci považovali za svého nejdůvěryhodnějšího politika - věřilo mu na 58 procent respondentů.
Což pomáhá i kabinetu, jež se stal klíčovým hráčem v podpoře Ukrajiny, která se brání ruské agresi. V květnu Duda dokonce zavítal přímo do Kyjeva, aby tamním zákonodárcům sdělil, že "nebude v klidu, dokud se Ukrajina nestane členem unie". Poslanci mu aplaudovali vestoje.
Český prezident zahraničních cest schopen není, což je v tomto případě nejspíš dobře. Vzhledem k jeho letitým prokremelským postojům by se - eufemisticky řečeno - nemusel dočkat právě vřelého přijetí.
Což dokládá i příběh německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera. Ten v německé sociální demokracii dlouho patřil k proruské klice. Když pak chtěl v dubnu navštívit ukrajinskou metropoli, dostalo se mu vzkazu, že není vítán. Zkušený diplomat Steinmeier ale dokázal po telefonu neshody s Kyjevem urovnat, takže Volodymyr Zelenskyj jej nakonec sám oficiálně pozval.
Německá hlava státu nyní sklízí úspěchy i na domácí frontě, kde pomáhá kabinetu kancléře Scholze překonávat další ze série krizí. Může tak posloužit jako dobrý příklad toho, že nepřímo volený prezident nemusí být jen politickou loutkou bez veřejné podpory. Když Steinmeiera v únoru Spolkové shromáždění znovuzvolilo, respektovalo jej podle průzkumu ARD na 68 procent Němců. Jeho přímo zvolený český protějšek dnes doma nedosáhne ani na polovinu takového čísla.
Podobný prezidentský příběh se odehrává tak v Rakousku. Také tam mají politika schopného příkladně stmelovat společnost. Ač Alexandr Van der Bellen kdysi vedl Zelené, kteří rozhodně nejsou přijatelní pro každého z rakouských voličů, úspěšně se proměnil v konsenzuálního mainstreamového státníka.
Jeho autorita už alpské republice pomohla vybřednout z vícero krizí a skvělou práci odvádí i nyní. Jeho řeč během březnového benefičního koncertu pro Ukrajinu byla ukázkovým vyjádřením rakouské jednoty v nelehkých časech. Není tak divu, že 64 procent obyvatel si přeje, aby na podzim opět kandidoval.
A pak je tu Slovensko. Zuzanu Čaputovou české liberální kruhy často nabízejí jako příklad konsensuální, spojující osobnosti. Ze všech zmíněných hlav států se jí v tomto ohledu ale momentálně daří nejméně. Podle agentury Focus v červnu dokonce přestala být nejpopulárnější politickou postavou v zemi, když ji předstihl expremiér a předseda opoziční strany Hlas-sociální demokracie Peter Pellegrini.
To však nic nemění na tom, že prezidentskou roli zvládá na výbornou a už několikrát dosvědčila, že dokáže Slovensko provést krizemi, v nichž se vláda hádá. Což je v posledních letech prakticky pravidlem - bez velkého překvapení se vládní koalice rozpadá i nyní. Čaputová je bezesporu odhodlaná i schopná hledat a nalézat, co slovenskou společnost spojuje, aniž by se vzdávala svých názorů.
Český čučkař
Obklopen takovými sousedy působí Miloš Zeman ještě jako smutnější a tragičtější figura. Už dlouho totiž neporovnáváme jeho výkon s tím, co k prezidentské roli patří, ale čeho je momentálně vůbec schopen.
Minulý rok na podzim si přivodil velké zdravotní potíže, ze kterých mu lékaři naštěstí dokázali poměrně rychle pomoci. Záhy jej ale dostihl trest za těžké politické viny. Náhlé nadšení pro Ukrajinu a ostrou kritiku válkychtivého Kremlu mu neuvěřil prakticky nikdo, když předtím celé roky vydával podporu Moskvy za jedinou realistickou verzi zahraniční politiky. Česku tím přivodil i jednu z největších ostud v očích klíčových spojenců, když v roce 2017 při setkání s Vladimirem Putinem v Soči odmítl unijní protiruské sankce a Krym prohlásil za ruský.
V březnu pak prokázal, že zcela vědomě kryje rozsáhlou korupci, jež za jeho éry opanovala Hrad. To když udělil milost pravomocně odsouzenému šéfovi Lesní správy Lány Miloši Balákovi. Krom toho, že tak zneužil svých pravomocí k zahlazení trestných činů blízkého spolupracovníka, ještě obvinil justici z podjatosti. Co může být pro stát destruktivnější, než když jeho hlava dává najevo pohrdání spravedlností a šíří nedůvěru?
Výsledkem je, že Česko teď jako první mezi rovnými reprezentuje prezident bez důvěry.
Bude líp?
Mezi prvními úkoly, jež čekají na jeho nástupce či nástupkyni, je tak obnova důvěry v prezidentský úřad.
Možností, jak toho dosáhnout, je jistě více. Zuzana Čaputová představuje aktivističtější z nich, nemusí být ale vůbec špatná, zvláště v časech, kdy jde vládní politika z krize do krize a není možné jí pouze nečinně přihlížet.
Plody však zjevně přináší i méně nápadný styl, v němž svou roli pojímají německy mluvící prezidentští sousedé: klidné, ale rozhodné vládnutí, jež dává společnosti pocit pevného bodu v jinak často dost divokém politickém prostředí.
Jedno z nejlepších shrnutí role hlavy státu kdysi nabídl bývalý německý prezident Joachim Gauck, když řekl, že se považuje za mluvčího vlády vůči veřejnosti a mluvčího veřejnosti vůči vládě. Tedy úplný opak toho, co nyní zažíváme s Milošem Zemanem, který - když mu to síly dovolí - si potrpí především na konflikt, svár a samoúčelnou provokaci.
