Válka proti Ukrajině se občas prezentuje, a nejen v Moskvě, jako reakce na rozšiřování NATO východním směrem poté, co se v letech 1989-91 rozpadl Sovětský svaz a jeho blok. Po faktografické stránce popisuje celý proces rozšiřování Severoatlantické aliance detailně například nedávno vydaná publikace Ani o píď! (M. E. Sarotte: Not One Inch: America, Russia, and the Making of Post-Cold War Stalemate. Yale University Press, prosinec 2021). Pro ty, kdo nemají v současné hektické době čas na 570 stránek hutného textu, shrnul minulý týden hlavní argumenty obsáhlé monografie zajímavý rozhovor s její autorkou v Deníku N.
EU, nebo EEU?
Ruská invaze na Ukrajinu připomněla, jak zásadní význam pro bezpečnost Česka i celého regionu mělo rozšíření aliance do střední a východní Evropy. Otázkou nicméně zůstává, nakolik je tento historický proces skutečně podstatný, nebo vůbec relevantní pro pochopení motivů kremelské agrese vůči Kyjevu. Vladimir Putin expanzi NATO na východ donekonečna omílá jako záminku pro svou "speciální vojenskou operaci". Při zkoumání geneze konfliktu je však zřejmé, že rozšiřování aliance v něm hraje roli nanejvýš druhořadou, pokud vůbec nějakou.
Bezprostřední jablko sváru nepředstavovalo případné členství Ukrajiny v NATO - jež nebylo, přiznejme si, až do současné ruské invaze tak docela na pořadu dne. Na ten se paradoxně dostává až nyní v důsledku Putinovy dobyvačné války. Konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou začal Euromajdanem v roce 2013 (ne-li Oranžovou revolucí v roce 2004) jako střet mezi dvěma konkurenčními projekty regionální integrace, jež neměly se Severoatlantickou aliancí nic moc společného.
Kreml původně plánoval vyhlásit v roce 2013 jako odpověď na rozšiřování nikoliv NATO, ale Evropské unie, svůj vlastní projekt regionální integrace pod názvem Eurasijský hospodářský svaz (Евразийский экономический союз, Eurasian Economic Union, EEU). Ten měl představovat jakousi obnovu historického jádra někdejší carské říše a potažmo Sovětského svazu. A zahrnout vedle Ruska hlavně Bělorusko a Ukrajinu ve východní Evropě, dále pak Arménii a Kazachstán, případně i Kyrgyzstán v Asii.
Putinův mozek
Pojem "Eurasie" si Putin vypůjčil z myšlenkového proudu exilového ruského "eurasiasmu " (евразийство), který pojímá Rusko nikoliv jako výspu Evropy, ale jako jádro svébytné eurasijské "civilizace" v mnohonárodním kulturním prostoru mezi Evropou a Asií.
Tento ideový konstrukt, původně formovaný v ruském exilu v Praze i jinde po Evropě, zpopularizoval na samém sklonku Sovětského svazu syn Anny Achmatovové, historik a etnograf Lev Gumiljov. Po rozpadu sovětského bloku jej dále rozvinul enfant terrible ruské politologie Alexander Dugin. Muž často nazývaný, asi ne zcela po právu, "Putinův mozek" koncept propojil s myšlenkami západoevropské krajní pravice, zejména s teoriemi souputníka italského fašismu Julia Evoly. S těmi korespondují také představy dalšího Putinova ideového guru, představitele ruského fašismu Ivana Iljina.
Eurasiasmus poskytl Putinovi a jeho okolí (především lidem jako je Vladimir Jakunin, organizátor "Dialogů civilizací" na ostrově Rhodos, jichž se pilně účastnili čeští prezidenti Zeman a Klaus) ideové racionále pro snahu udělat z Ruska jádro a motor "eurasijské integrace", jež má sjednotit tento "civilizační" prostor, do značné míry se překrývající s carskou říší a Sovětským svazem.
Eurasijský hospodářský svaz se měl stát základem této integrace, ale od samého počátku narazil v západní části "svého" eurasijského prostoru na silnou konkurenci Východního partnerství Evropské unie. Dvě post-sovětské republiky, Ukrajina a Arménie, jež se měly podle Putinova plánu stát zakládajícími členy EEU, daly přednost asociačním dohodám s EU. V roce 2013 byly obě země v pokročilé fázi přístupových jednání.
"Někdo nám tu chybí…"
V případě Arménie stačilo Rusku dát najevo svou nelibost zvýšenými dodávkami zbraní pro jejího ázerbájdžánského rivala a pohrozit zvýšením cen za dodávky zemního plynu. Jerevan rychle odstoupil od přístupových jednání s Bruselem a v říjnu 2014 se s malým zpožděním skutečně stal řádným členem EEU. Podobný nátlak na Ukrajinu však nakonec vedl k přesně opačnému výsledku.
Když proruský prezident Viktor Janukovyč odmítl v listopadu 2013 podepsat asociační dohodu, vyprovokoval povstání známé dnes jako Euromajdan. V únoru 2014 musel uprchnout do Ruska a krátce nato obsadili Putinovi "zelení mužíci" část Donbasu a Kreml anektoval Krym. To položilo základy současné krize. Její bezprostřední příčnou nebylo rozšiřování NATO, ale střet mezi evropskou integrací do EU a "eurasijskou" integrací do EEU.
Putinova eurasijská unie byla nakonec v květnu 2014 vyhlášena bez Ukrajiny. Zjevně to poznamenalo slavnostní náladu v sále natolik, že jeden ze zakládajících členů, běloruský diktátor Lukašenko, trousil k viditelné Putinově nelibosti poznámky typu "někdo nám tu chybí". Bez Ukrajiny zbývá z ruské Eurasie jen torzo a celý projekt nedává smysl.
Širší eurasijská integrace
V témže roce, kdy chtěl Putin vyhlásit svůj eurasijský klub, se v Pekingu zformovala jiná ambiciózní iniciativa, dnes známá jako Pás a stezka (一带一路, Belt and Road, BRI). Podle Miloše Zemana "nejvýznamnější projekt v našich moderních dějinách". Si Ťin-pchingovo BRI bylo původně myšleno jako hospodářský koridor napříč zeměpisnou Eurasií, což implikovalo potenciální konflikt s Putinovou politickou Eurasií v podobě EEU. Nakonec se oba pánové dohodli, údajně na oslavě Putinových narozenin během summitu Asijsko-pacifického hospodářského společentsví na Bali v roce 2013.
V roce 2015 uzavřely oba projekty smlouvu o vzájemné koordinaci, kde nechyběla ani pasáž o společném odporu proti "barevným revolucím". Ta se od té doby objevuje v podobných společných deklaracích standardně, naposledy v "olympijském prohlášení" ze 4. února, tři týdny před zahájením ruské invaze na Ukrajinu. Ustavení nového pořádku v "civilizačních okruzích" obou velmocí a odpor vůči "barevným" demokratizačním hnutím se tak staly základem procesu nazývaného "širší eurasijská integrace", tedy prohlubujícího se partnerství mezi Čínou a Ruskem.
Židle se rozjíždějí
Ve střední a východní Evropě splynul projekt Pás a stezka s iniciativou 16+1, původně ustavenou ještě předtím, než se v roce 2012 ujal moci Si Ťin-pching. Toto pozoruhodné uskupení se tak svým způsobem stalo nejzápadnější výspou "širší eurasijské integrace". Pekingu se ve střední a východní Evropě podařilo to, co se nepodařilo Moskvě na Ukrajině. Nemusel ani vyvíjet žádný tlak, stačily plané sliby. Ty se mění v hrozby teprve teď, jak vidíme na příkladu Litvy, která se odvážila z "dobrovolného" uskupení vystoupit.
Česko a většina regionu mezitím dál sedí na dvou židlích. Na jedné straně jsme již skoro dvacet let součástí integrace evropské, na druhé se demonstrativně hlásíme k širší eurasijské v podobě 16+1 i Pásu a stezky. Tato dvě pojetí regionální integrace nejsou kompatibilní a židle se čím dál zřetelněji rozjíždějí. Sedět na obou bude stále méně pohodlné. A jak s brutální názorností demonstruje válka na Ukrajině, také dost nebezpečné.
Autor, sinolog a orientalista, je ředitelem projektu Sinopsis.
