Desítky odborníků připravovaly několik let nový trestní zákoník, první nový kodex polistopadového období. Místo debaty při schvalování v Parlamentu ale na jeho prezentaci stačila zjednodušená hesla titulních novinových stránek: "Za jedno pivo za volantem do vězení", "Euthanasie povolena" a "Sex od 14 let je možný". Trochu smutný obraz naší uspěchané mediální doby.
Mělo by platit, že role trestního práva je doplňková. Má vstupovat do hry teprve tehdy, jestliže společenské vztahy a hodnoty, které jsou primárně chráněny právem občanským, rodinným, obchodním či správním, jsou ohroženy či dokonce porušeny natolik, že sankce z těchto zákonů k jejich ochraně nepostačují.
Trestní právo má být až na posledním místě proto, že disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky, které stát má k vynucení své vůle - to je například omezení osobní svobody či majetku.
Říkám si, zda ti, kteří mají pravomoc schvalovat a měnit zákony, se dokážou dívat na právo jako na systém a vidět v něm souvislosti. Jistě, odborníci se mohou donekonečna přít o hranici trestní odpovědnosti a snášet mnoho příkladů z celého světa pro tu či onu variantu. Je věcí politického rozhodnutí zákonodárce, jaké řešení zvolí. Ale taková úvaha musí mít svůj základ a logické důsledky.
Řekneme-li, že dnešní děti jsou již ve čtrnácti letech mnohem vyspělejší, než jsme byli v jejich věku my, tak to asi platí, a to nejen v sexuálních schopnostech.
Dosavadní patnáctiletá hranice je spojena s ukončením základní školní docházky, je určující pro řadu situací běžného života a navazuje na ni kromě jiného i hranice zletilosti v osmnácti letech. Jestliže naše děti mají nést trestní odpovědnost od svých čtrnácti let, neměli by být i dříve zletilé? Jejich rychlejší vývoj se přece nezastaví. Mají mít právo v sedmnácti letech uzavřít sňatek, řídit automobil nebo třeba volit? Potřebují až do osmnácti let jako mladiství shovívavější pohled zákona?#reklama
Právní řád by se měl vyznačovat rovnováhou mezi právy, povinnostmi a odpovědností. Snížení hranice trestní odpovědnosti na čtrnáct let tuto rovnováhu vychyluje. Budiž, ale když už se začalo z druhé strany, nemělo by to tím skončit a musíme si poctivě říci, zda se nedostat i na ten počátek. Pak si možná lépe uvědomíme absurdnost nyní zvoleného řešení.
Autor je předseda Nejvyššího správního soudu ČR
