Obhájce prezidentského mandátu svým počínáním polarizuje společnost. Znenadání se vynoří docela silný liberální protivník. Prezident vsadí na obhajobu tradičních hodnot. Oponent z velkoměsta se rozjede na venkov.
Po prvním kole vede stávající prezident, ale oponent se dotáhl ke 30 procentům a druhé kole bude těsné. Hlava státu vsadí na strachy všeho druhu a útočí na nejrůznější minority. Výsledkem je jen nejtěsnější možné vítězství obhájce úřadu a společnost, která kypí negativními emocemi.
Kontrolní otázka: Byl to popis českého prezidentské souboje z roku 2018, nebo polské volby hlavy státu z roku 2020?
Ač ta formální podoba je opravdu velká - jen ve finální nejodpornější fázi kampaně místo na imigranty nyní došlo na židy a homosexuály -, česká a polská prezidentská volba spolu nemají podstatou skoro nic společného.
Zatímco polská společnost je opravdu zásadně rozdělená, ta česká kulturní války jen předstírá - a nahrazuje tím především totální absenci jakékoliv racionální politické nabídky.
Čára, která nemizí
V jednom dávném rozhovoru polský liberální novinář, spisovatel a velmi dobrý pozorovatel českého života Mariusz Szczygieł řekl: "Češi jsou tak sebestředný a egocentrický národ, že jiný takový jsem nepotkal." Musí být u všeho a pak o tom ještě dlouho rozšafně hovořit.
Týká se to všech fenoménů, včetně těch mizerných. Jedním z nich jsou jistě i nejrůznější kulturní války. Jakkoliv by něco takového mělo být krajně obtížné rozdmýchávat ve společnosti, která je etnicky, jazykově, sociálně i kulturně snad nejhomogennější v Evropě. Nikde jinde by nemělo být jednodušší se dohodnout na lepším příštím.
Polské volby opravdu nemají s tuzemskou frustrací liberálních politických proudů nic společného. Vyzyvatel stávající hlavy státu Andrzeje Dudy Rafał Trzaskowski sice odvedl skvělou kampaň, přesto se mu nepodařilo hnout někdejší hranicí Pruska. Tu ve výsledcích polských voleb začínáme vídat už pravidelně.
Někdejší západní hranice předválečného Polska byla viditelná i v předchozích prezidentských volbách. Také tehdy získal Duda rozhodující podporu na východ od ní. Na západě se jen mění liberálnější jména - místo Bronisława Komorowského tam nyní bodoval Trzaskowski. A celkově to nestačí.
Hranice ukazuje hluboký historický, sociální a kulturní rozpor, který Česko naštěstí v takové intenzitě nezná. V poslední době se sice ukazuje, že někdejší sudety už v politice nejsou jen místem tiché apatie, ale čím dál více i hlasitého protestu v podobě silnější podpory extrémních stran, ale s polskou realitou je to stále nesrovnatelné.
Prostupná společnost, neprostupná politika
Neznamená to, že regionální rozdíly v Česku nakonec nejsou volebně důležité. Vyostřená kampaň prezidenta Zemana v roce 2018 jasně cílila na radikální voliče v pohraničí, aby v druhém kole přišli k urnám. A byla to strategie úspěšná. Nicméně pořád platí, že je česká společnost prostupná. Ukazují to nejen sociologické průzkumy, ale i reálná politika.
Máme tu exkomunistu Andreje Babiše, který vstoupil do politiky jako pravičák, odsál voliče ODS a TOP 09, stal se levičákem, odsál voliče ČSSD a KSČM a teď se líně převaluje z boku na bok s 30 procenty a přemýšlí, čím by chtěl být dál. Jakkoliv vždy v pohraničí byly silnější antisystémové strany, vítězové voleb tu pokaždé dokázali uspět. Od nejzápadnějšího českého města po nejvýchodnější moravskou vísku. A koneckonců i poslední prezidentské volby nakonec pro protikandidáta Jiřího Drahoše nakreslily pozoruhodnou mapu vítězných okresů od pohraničí východních Čech přes střed republiky až po její jižní cíp.
Že jsme nadmíru homogenním společenstvím, nakonec potvrdil i nedávný projekt Českého rozhlasu trochu paradoxně nazvaný "Rozděleni svobodou". Samozřejmě že obyvatel metropole nemá zcela stejné zájmy jako vesničan, ale celkově dle průzkumu máme hodně stejné zkušenosti a priority. Měli bychom být schopni spolu bez velkých problémů mluvit.
Kulturní válka podle Švejka
Otázka za milion: Pokud české kulturní boje nejsou určeny zásadně rozdělenou společností, jakou můžeme bohužel pozorovat v dnešním Polsku, ani to není důsledek nepřekročitelných sociálních či ekonomických propastí, proč nevynecháme jedinou příležitost prohlásit jakýkoliv spor za poslední bitvu o charakter státu?
Jedním z možných vysvětlení je, že kulturní boj v Česku není určen dynamikou společnosti, ale hrou establishmentu. Pokud v Česku nejsou hluboké kulturní, sociální a ekonomické rozdíly, proč si je nevytvořit? Jedni tak mohou získat moc, druzí si zase v "nesmlouvavé" opozici vytvoří nekonečný počet pětiprocentních stran…
Szczygieł tomuto českému zdlouhavému povídání o ničem celkem případně říká "švejkovská orgie keců".
