Republika si právě připomíná 80. výročí hrdinné likvidace Reinharda Heydricha, architekta holokaustu a jednoho z nejvýše postavených nacistických zločinců. Krom obdivných řečí přitom lze občas zaslechnout i povzdechy, že se vzpomínání nese snad až v příliš patetickém duchu. Že parašutisté Josef Gabčík s Janem Kubišem vlastně neprovedli akci podle plánu. Že až zoufale improvizovali a protektora nakonec dokázali smrtelně zranit jen s velkou dávkou štěstí. A že celá akce paraskupiny Anthropoid možná vlastně ani nestála za všechnu tu hrůzu, která po ní následovala - za vyhlazení Lidic, Ležáků i smrt tisíců lidí.
Ano, atentát opravdu neproběhl tak, jak ho Gabčík s Kubišem dlouho a pečlivě plánovali. Protektorův mercedes se v prudké zatáčce vynořil náhle zpoza několika tramvajových vozů a Gabčíkovi se v tu chvíli vzpříčil v samopalu náboj, takže zbraň odhodil. Kubiš ale zachoval chladnou hlavu a stihl včas hodit bombu. Že improvizovali? Tak to zkrátka ve válce či při podobných situacích bývá.
A že se pak oba atentátníci ihned stáhli, místo aby stále žijícího Heydricha dorazili? I to je pravda. K ní ovšem patří také vědomí, že hozením další bomby nebo střelbou by mohli zabít sbíhající se lidi, z nichž se navíc někteří pokoušeli Gabčíka s Kubišem - snad v domnění, že jde o kriminálníky - zadržet. Střílet do Čechů zkrátka parašutisté nechtěli, soustředili se výhradně na likvidaci Heydricha. O zcela mimořádném stresu, který při tom zažívali, svědčí působivý detail: kožená rukojeť Kubišovy tašky, kterou zanechal i s druhou bombou na místě atentátu, byla zcela promočená potem.
Podstatné je jedno: nacistický pohlavár přes veškerou snahu německých lékařů několik dnů po atentátu zemřel. Dnešní hojné diskuse o tom, co měli oba jeho kati udělat jinak, tudíž postrádají smysl. Akce, která nemá v evropském protinacistickém odboji obdoby, přinesla zamýšlený výsledek, byla tedy úspěšná.
I proto ostatně západní mocnosti krátce po atentátu odstoupily od Mnichovské dohody, na jejímž základě předtím Československo přišlo o třetinu svého území. A rovněž proto se přestaly dívat na okupované Čechy a Moravu jako na pouhou zbrojovku, která Třetí říši zásobuje tanky, letadly a děly. Od 27. května 1942 nás zkrátka Západ začal vnímat jako plnohodnotného spojence v boji proti Hitlerovi.
Přesto je samozřejmě možné polemizovat, zda cena za Heydrichovu likvidaci nebyla až příliš vysoká. Skutečnou váhu v takové debatě však mají jen slova těch, kdo heydrichiádu přežili, nebo tady po jejích obětech zůstali.
"Co říkám na atentát na Heydricha, za který jsme my z Lidic, ale i parašutisté i s jejich rodinami tak strašně zaplatili? Muselo se přece něco udělat, abychom se nepodobali ovcím, které jdou v tichosti na porážku. Byl Heydrich zločinec? Byl. Zasloužil si to. To jsme si říkali už tenkrát, když nás komando SS nahnalo po zátahu na Lidice do místní školy," řekla v rozhovoru s autorem tohoto textu Marie Šupíková-Doležalová z Lidic, které bylo 10. června 1942 deset let.
O smyslu celé operace Anthropoid - včetně hrdinného boje sedmi parašutistů proti obří přesile - dnes nepochybují ani v Berlíně. V dopise českému prezidentovi Václavu Klausovi to v roce 2012 pregnantně shrnul jeho německý protějšek Joachim Gauck: "Odpor Josefa Gabčíka, Jana Kubiše, Adolfa Opálky, Josefa Valčíka, Jana Hrubého, Jaroslava Švarce, Josefa Bublíka a jejich pomocníků proti okupaci a brutální diktatuře je povzbuzením pro náš vlastní život. Svět potřebuje takové příklady."
Dodejme, že to dvojnásob platí v době, kdy jiný diktátor poslal svou armádu vraždit na Ukrajinu. Gauckem zmíněný odkaz sedmičky parašutistů spočívá i v tom, že vítězství nad terorem či válečným barbarstvím se neobejde bez obětí.
Podle badatele Jaroslava Čvančary, jednoho z největších znalců operace Anthropoid, si pak stejnou úctu jako parašutisté zaslouží i stovky jejich pomocníků, dnes již většinou neznámých. Lidí, kteří jim poskytovali nezištně úkryt, jídlo, šaty anebo se starali o jejich výzbroj.
Ostatně hold jim mimoděk vzdal i šéf pražského gestapa Hans Geschke ve zprávě, kterou sepsal pro svého nadřízeného Karla Hermanna Franka: "Většina těch, kteří atentátníkům pomáhali, projevuje vysloveně český šovinistický a protiněmecký postoj, který je zvláště patrný u žen a je důsledkem jejich dožívajícího politického smýšlení. Zatčení vesměs náleží k nejvyspělejším českým kruhům. Často je slyšet, jak říkají, že jsou hrdi na to, že mohou takto zemřít pro svůj národ."
Nejde přitom o pouhé jednotlivosti z období heydrichiády. Daly by se zmínit také tisíce Čechů bojujících proti hitlerovskému Německu na západní frontě a desetitisíce dalších z té východní. Anebo také tisíce hrdinů pražského povstání v květnu 1945. Stejně jako tisíce statečných z protikomunistického odboje. Tihle všichni jsou - řečeno Gauckovými slovy - "povzbuzením a příkladem pro náš vlastní život".
Ne, Češi si opravdu nezaslouží být uráženi jako národ, který před terorem či silnějšími vždy skloní hlavu. Když pro nic jiného, tak minimálně z úcty k těm desítkám tisíc lidí, kteří za svou odvahu zaplatili životem.
