Znamená to, že si Evropa uvědomí, že lidé chtějí topit a jezdit, a přestane se jim snažit diktovat, jak mají žít? Domnívám se, že ano. Žijeme v předvídatelném cyklu dějin, který se možná právě pootáčí.
Lidská společnost je přirozeně cyklická. Cyklů je hodně a jedním z nich je oscilace mezi idealismem a realismem. Idealismus znamená, že chceme dosahovat vznešených cílů na úkor sama sebe, realismus, že naplňujeme své potřeby. Bylo by to jednoduché, kdyby pomyslný had nežral svůj vlastní ocas, protože i potřeba přesahu, tedy idealistických cílů, je potřebou. Jak jednotlivců, tak i celku.
Princip je tento: pokud se cítíme být v bezpečí a sytí, přestáváme vnímat své základní potřeby a orientujeme se na ty, které pro nás představují přesah. Hledáme éterické cíle, chceme být jiní a lepší. Jsme mnohem více svolní k sebeobětování se ve prospěch něčeho, co vnímáme jako vyšší dobro. Jinými slovy, nebudeme snižovat svůj životní komfort "pro klima", ale pro to, že nás naplňuje skutečnost, že to dělají i ostatní. Skutečnost, že to děláme spolu, je to, co nás uspokojuje.
Pokud si text z předchozího odstavce nedovedete moc představit v praxi, pak si představte skupinu úspěšných mladých lidí, která tráví svůj čas ezoterickými kruhy, bubnováním, splýváním s matkou přírodou, pozdravy slunci a dalšími způsoby, jak hledat "něco vyššího" - ve skutečnosti z prostého důvodu, aby mohli být spolu. Nedej však Bože, aby někomu z nich došly prostředky. To, co popisuji, je totéž, jen se to netýká zlaté mládeže, ale celé společnosti.
Jakmile dojde k porušení primárních potřeb, tedy cítíme ohrožení, bojíme se, máme hlad anebo je nám dokonce zima, případně jakmile jen tušíme, že by k něčemu podobnému mohlo dojít, opona padá. Idealismus je pryč, přesahové cíle přestávají být relevantní a jediné, co nás doopravdy zajímá, je, abychom to, co chybí, zase uspokojili.
A to se děje. Občané v České republice dali jasně najevo, že je pro ně důležitější mít uspokojené základní potřeby než sloužit idealistickým cílům. Občané ostatních zemí následují a jejich reprezentace to vnímá, protože nemá jinou možnost.
Taková změna ale produkuje velké množství lidí, kterým ublíží. Jsou to ti, kteří předchozímu ideálu vystavěnému na vyšší kolektivní potřebě věřili a byli přesvědčeni, že je tím nejdůležitějším. Změnou pozornosti ztrácí svou práci a naplnění, čímž dochází k porušení jejich primárních potřeb.
Takže se snaží vší silou pomyslnou sociální páku vrátit zase zpět. A u toho jsou velmi hlasití. Proto můžete mít pocit, že i když lidé dávají najevo, že jsou pro ně důležitější věci než emise CO₂ či "uhlíková stopa", takzvaný Brusel je přesvědčuje o opaku. Nakonec však podlehne i on.
Cyklus se přesouvá k realismu, což je dobře, odpor proti tomu je odporem těch, kteří touto změnou utrpí. Změna není navždy. Až se podaří vyřešit bezpečnostní a další problémy, opět se upneme k nějakému ideálu. Nic není navždy. A vše je kruh.
