Ráno jedeme do města nakoupit generátor a nářadí pro zdejší kluky, kteří opravují auta pro jednotku. V obchodě jsem velmi mile překvapený, jaké dobré ceny zde mají. Kvalita nářadí je vysoká. Podaří se sehnat ještě jeden Ecoflow - na frontě nezbytnou bateriovou stanici. No, potřeboval bych ještě fůru peněz, aby se povedlo sehnat vše nutné, ale základ máme. Prozatím.
Před obědem dorazí Michal a říká mi, ať se zabalím a že pojedeme bojovat. Ujišťuji se, že nebudu na obtíž. Vysvětli mi, že tím, že pojedu, může jeden z jejich chlapců zůstat na základně a odpočívat, že si to zaslouží. Tak to se mi zamlouvá. Pobalím a za chvíli vyrážíme k Časiv Jaru.
Hned při příjezdu k domu, kde sídlí osádka děla a je tu schovaná a připravená technika, vidím, že se to zde hodně změnilo. Chlapci si poblíž staví kryt zakopaný pod terénem pro případ, že by je Rusové zatlačili zpátky. Pozice se daří držet poslední dobou jen velmi ztěžka. Jdu se podívat do vnitřních prostor. No, to jsem nečekal. Krásné místnosti, voňavé dřevo a kamna, která to krásně vytopí.
Za chvíli se všichni spěšně stahují do budovy. Je vyhlášena pohotovost. Pro Runu přijíždí Mitsubishi, co jsme jí darovali v srpnu. Vyrazí napřed zaměřit pozice. My jsme na houfnici v plné výzbroji a vyrazíme ve chvíli, kdy se ve vysílačce ozve smluvené heslo. Vše je děsně rychlé. Nesmí se nic zadrhnout. Jedeme na maximální rychlost. Cesta je rozbitá. Všichni sledujeme nebe, zda nebude někde nějaký dron. Cestu lemují zbytky obrněných vozidel, které už drony dostaly. Všude jsou pozice vojáků, kteří žijí v remízcích - ve zdejší stepi je to jediná možnost, jak být alespoň trochu ve skrytu. Při míjení domu po nás místní obyvatelé koukají. Nedělám si iluze, že ti, kteří tu ještě zůstali, nedávají sem tam echo na druhou stranu… Houfnice jede na pozici, která je na kopci nad vesnicí. Zpomalujeme a já se snažím uhnout tak, abych nepřekážel. Kluci dávají brokovnice na řemen. Už vidím Runu, vyšla na pole a označuje místo, odkud budeme střílet.
Deník dobrovolníka
Vystupuje pod přezdívkou "Mac" a na Ukrajinu jezdí od začátku války. V Bachmutu pracoval jako zdravotník, vojákům vozil vybavení a jako mnohaletý bývalý profesionální voják pomáhá i v na frontě. V civilním životě se stará o koně na statku ve středních Čechách a pracuje jako střelecký instruktor.
Kluci makají jak diví. Jeden uvolňuje hlaveň, další dva otáčí kanon do zadní polohy. Tak rychle, že není ani nutné zastavit vozidlo. To plynule couvá do okopu. Teď přichází moje práce. Povolit kurtnu a podat první čtyři náboje. Runa diktuje nějaké údaje a kluci podle toho ladí náměr. Tak, vše připraveno, hlásí do vysílačky. Volací znak Medvěd velí ke dvěma výstřelům. Runa vše zopakuje a ozývají se dvě děsné rány. Medvěd ve vysílačce upravuje náměr. Vše se opakuje. Podávám další granáty. Odhazuji prázdnou bednu do lesa. Bach! Bach! - mám pocit, že jsem na rozbouřeném moři.
V dálce vidím exploze našich granátů. Jo, Rusové jsou vážně blíž, než jsem si myslel. Je zaměřeno. Teď už střílíme po čtyřech kusech. Dělají se jen mírné opravy tak, abychom pokryli celou ruskou pozici. Na druhé straně umírají lidi a já necítím žádnou lítost. Necítím nic než zpětný ráz houfnice a silnou tlakovou vlnu. Bedna po bedně mizí z vozidla. Po vystřílení všech naplánovaných nábojů vyjíždíme z okopu na pole. Kanon se plynule vrací do přední polohy a my bez zastavení letíme zpět. Auto skáče po výmolech a moje ruka se chytá hlavně. Vidím, jak se zakouří od mojí rukavice. Rychle se pouštím, ale otisk mé ruky už na hlavni zůstává. No, měl jsem štěstí, že mám dobré rukavice. Málem jsem tu zanechal kus sebe…
Letíme zpět, všichni monitorují oblohu. Když přijíždíme do vesnice, kde se parkuje, nejedeme napřímo, ale pokračujeme z taktických důvodů dál. Projíždíme ještě několik dalších vesnic a přijíždíme na stanoviště, kde se ukrýváme v roští. Po pár minutách dorazí Mitsubishi s novou municí. Když se ve vysílačce ozve Medvěd, že můžeme zpět, odjíždíme domů, kde se hned rozebírá závěr a jde se čistit.
Večer se vracím zpět na základnu. Jede se mnou Jura. Ten byl na pozici z původně plánovaných 3 dnů nakonec 3 týdny. Nadává, jaká je to blbá pozice. Jak to tam vše stojí za prd. Neustále byl pod palbou minometů, granátometů a útokem dronů. Bohužel je nebylo možné dříve vyzvednout. Dnes do toho vstoupil osobně Michal, velitel jednotky. Vytáhnul z pozice Juru a jeho kamaráda a na pozici dovezl další trojici kluků, kteří mají za úkol ji udržet. Během výměny Runa vedla krycí palbu. Několikrát se k nim velice těsně přiblížili Rusové. Byli vždy zabiti, a přesto to zkoušeli další a další znova a znova.
Když s Jurou dojedeme na bázi, bere Jura lahev vodky a zve mě na přípitek. Jeho kelímek 2 dl do sebe klopí na ex. No, nedivím se mu.
V noci přichází zpráva, že pozici, kde byl, Rusové značně poškodili a kluci přišli o zásoby. Nemají téměř žádné jídlo, munici ani pořádnou elektrocentrálu… Cestu od nich do bezpečí zaminovali ze vzduchu. No, horší už to v tomhle hrozném mraze být nemůže. Jeden bojovník je raněný, naštěstí jen lehce. Ještě tu noc se domlouvá pomoc pro kluky, na pozici jim Vampýr (velký dron) dopraví nutné zásoby. Sleduji video z pozice. Michal je povzbuzuje přes Starlink, ať se pokoušejí pozici co nejlíp opravit z toho, co z ní zbylo.
Video: Ukrajinka Runa je velitelkou dělostřelecké čety, která operuje s šedesátimilimetrovým kanonem
