Vznik Solidarity je jednou z nejdůležitějších událostí konce 20. století. Nejen z polské, ale i světové perspektivy. Změnil totiž podstatu leninského systému. Předtím měla monopol na moc komunistická strana, ten padl v okamžiku, kdy se objevila Solidarita. Přišla s ní generace opozičních lídrů, kteří později zasedli k jednání u kulatého stolu a následně odehráli klíčovou roli v demokratickém Polsku.
Bez Srpnových dohod a Solidarity, která díky nim vznikla, by nebyly ani volby 4. června 1989, kdy si Poláci mohli poprvé vybrat část svých zástupců zcela svobodně.
Legalizace Solidarity 31. srpna 1980 byla důležitá ze tří důvodů.
Zaprvé to byl signál, že komunismus není věčný. Předtím se zdálo, že režim je neporazitelný, nikdo si nedokázal představit žádnou jinou alternativu. Zadruhé, Solidarita ukázala, že se narodilo nové, poválečné Polsko. Že existuje nejen komunistický stát, ale také polská společnost, která se s ním neztotožňuje.
A zatřetí Solidarita dokázala, že v Polsku existuje skutečná občanská společnost diskutující o svých hodnotách a svém směřování. Solidarita takovou diskusi umožnila.
V Polsku se každá nová generace opozičníků učila od těch, kteří protestovali a bojovali před ní. Taková zkušenost je nedocenitelná v situaci, kdy je důležitá spolupráce a tvorba společenských vazeb i sítí. Samotné stávky nelze redukovat jen na gesto protestu, utvářely také hnutí a nové struktury. Právě to bylo v gdaňských loděnicích během srpna 1980 nejdůležitější. Nemůžeme se na stávky dívat jenom jako na vzpouru proti komunistické moci. Byl to také příklad promyšlené strategie, budování základů nového hnutí.
Vaše věc
Pád komunismu byl samozřejmě také důsledkem politiky Michaila Gorbačova. Sovětský vůdce evidentně nechápal, do jaké míry je vnější impérium integrální součástí celého systému.
Dnes Rusové Gorbačova za jeho rozhodnutí z konce osmdesátých let velmi kritizují. Je to kritika přehnaná. Udělal samozřejmě taktické chyby, ale jeho politická koncepce byla velmi odvážným experimentem. Erichu Honeckerovi, komunistickému vůdci NDR, přímo řekl, že nechává každému státu socialistického bloku na výběr, jakou cestu si zvolí. To byl velmi důležitý historický krok.
Byla to taktická chyba, protože v polském disentu už tehdy existovali lídři, kteří byli okamžitě připraveni využít toho, co se jim nabízelo. Na druhou stranu komunistická vláda - podle Gorbačovových doporučení - musela s někým jednat. A v Polsku bylo s kým. Tak odstartoval proces vedoucí k demontáži komunismu.
Země střední Evropy skvěle využily možnosti, které se před nimi otevřely. Mělo to ale jeden háček: během transformace se vytratilo dědictví politického myšlení sedmdesátých a osmdesátých let. Po roce 1989 se zaváděla nejjednodušší schémata redukující politiku na ekonomiku. Objevilo se bezmyšlenkovité nadšení z volného trhu, který měl vyřešit všechny problémy.
Tak to samozřejmě není. Na politiku není možné při zavádění tržních principů zapomínat. V devadesátých letech se to ale stalo. Polsko i jiné země velmi rychle zapomněly na obyčejnou solidaritu. Rok 1989 by nepřišel bez hnutí Solidarita, ale také bez běžně chápané solidarity mezi lidmi. Ta se později ocitla na vedlejší koleji. Tím, že v devadesátých letech chyběla při promýšlení transformace, trpí dodnes země v celém regionu.
Autor je historik. Přednáší na Yaleově univerzitě a věnuje se dějinám středí a východní Evropy. Text vychází v rámci projektu ke 40. výročí Solidarity ve spolupráci s revue Wszystko co najważniejsze.
