V podvečerním slunci přešlapuje na zastávce nervózní hlouček lidí. Z mizejícího autobusu je už cítit jen pach nafty. Řidič nepočkal na dobíhající cestující, zavřel dveře a odjel.

Prošedivělý muž se už potřetí podívá na hodinky, dvě mladé dívky probírají domácí úkoly na další den. Lidé jako kdyby tu ani nestáli. Pohledy upřené někam pryč za roztěkanými myšlenkami. Co k jídlu, dojít na úřad, doma málo rohlíků, šunka došla úplně, kolik dní do víkendu?

Nohou si pohrávám s kamínkem na zemi a hlavou mi běhají myšlenky na dobrou večeři a postel. Když kamínek odletí, myšlenky ztratí nit. Zaposlouchám se do rozhovoru dvou asi sedmdesátiletých žen.

Rozhovor začíná u bezohledného řidiče autobusu. Hlasitě na něj nadávají a rozhlíží se po zastávce s očekáváním, kdo se přidá. Nikdo, ale to ženám nevadí. Dál rozhazují rukama a rozčileně hovoří. Lidé si prý rádi dělají naschvály, protože jsou nespokojení a nešťastní. Mají se špatně a škodolibostí vůči ostatním si zpestřují život. Dnešní společnost je podle nich beztak jedno velké svinstvo. "My už to nějak doklepeme, ale co mladí? Kdepak, ti dnes nemají už žádnou perspektivu," tvrdí jedna z žen a druhá přikyvuje.

Chvíli trvalo, než mě ta jejich obludná zkratka plácla do čela. Od zabouchnutých dveří autobusu  se ve čtyřech větách dostat hned k černé budoucnosti? A navíc mé vlastní?

Díky jednomu ujetému autobusu se dozvídám, že se budu mít stejně špatně jako všichni okolo. A možná ještě hůř. Nemohl mi to někdo říci dřív? Proč se to dovídám zrovna teď a na zastávce?

Myšlenky mi najednou skočily zpátky, až před rok 1989.

"No počkej, ty jsi v tom nežila," rozčiloval se na mě postarší pán v hospodě, když přišla řeč na předrevoluční minulost naší země a já k tomu chtěla říci svůj názor. Čekala jsem od toho muže nářky, jak bylo vše těžké, že si to ani nedokážu představit. Jenže přišel opak. Nostalgické vzpomínky a rozvaha, zda tenkrát opravdu bylo tak špatně, jak si myslím já. A co prý si vůbec dovoluji hodnotit dobu, kterou jsem vlastně nezažila?

Ano, je to pravda. Nebýt vypravování rodičů a dějepisných učebnic, netušila bych, čím to tenkrát v Praze lidi cinkali. Byly mi tři roky. Ale jen kvůli tomu, že jsem tehdy ještě ani neutáhla kačera, nemám právo říct svůj názor?

Pokud mně už, vážení dospělí, podsouváte tuto zvrácenou logiku, že nemám právo mluvit o době, ve které jsem nežila, dodržujte ji prosím také. Mám-li mlčet o minulosti, vy prosím mlčte o mé budoucnosti. Zvlášť když ji věštíte ze zabouchnutých dveří autobusu.

Nebo by mě snad čekala automaticky budoucnost růžová, kdyby řidič na ty dvě ženy počkal?