Mirek Topolánek za sebou práskl dveřmi.

Když před rokem předával na Hradě desky s demisí, usmíval se. Když se minulý týden chystal oznámit, že odstupuje z voleb, křepce vyskočil za řečnický pultík a tvářil se cool, až to bylo podezřelé. A ve čtvrtek ráno, když se jeho politický pád zastavil na dně, sršel zadržovaným vztekem.

Topolánek je jako aprílové počasí. A to byl hlavní problém jeho politické kariéry.

Státník, který řídí Evropskou unii, klábosí s Obamou a dotáhne to až na summit G20. Cholerik, který vypění kvůli maličkostem a neumí se podívat do zrcadla. Poslední příklad: Když dnes Topolánek jmenoval "vlastní góly", ani slůvkem nezmínil Toskánsko a jiné své hříchy. Vyčinil médiím a neloajálním straníkům a po cestě k výtahu okřikl fotografy, aby mu dali pokoj. S nikým se nechce bavit. Z cool role úplně vypadl.

Tak to je Topolánek. Vlastně, byl. Zatím je to odcházení přesně v jeho stylu.