Pozorně sledovat pásku s lednovou výplatou se vyplácí, vědí už i poslanci. Co je nového? Letos ke svému překvapení zjistili, že místo očekávaných tří procent jim mzda na účet stoupla tak o stokorunu, a někteří šli dokonce do minusu. Šok byl větší o vzpomínku, v jakém potu tváře změny v platech na konci roku schvalovali.
Ačkoli se na tom málem rozpadla vládní koalice, nikdo až na pár zasvěcenců nezaznamenal, že se od ledna má také platit zdravotní pojištění z poslaneckých náhrad. Ani tisk si toho nevšiml. Až teď, když si někteří zákonodárci postěžovali s pocitem, že byli oklamáni.
Co z toho plyne? Než poslanci navrhnou nové, na podesáté už určitě systémové řešení platové problematiky, odhadněme bezprostřední důsledky situace:
Poslanecké náhrady (příspěvek na kancelář, cestovné, na administrativu a podobně) budou odteď čerpány až do mrtě. Ti altruisté, kteří tak dosud nečiní a neberou vše, na co mají nárok, prohlédnou při pohledu na výplatnici. Čerpání se stane zákonem.
Změní se pohled na poslanecké náhrady jako takové. Respektive pohled poslanců. Dřív když novináři přišli s nějakou kauzou z tohoto oboru (poslanecká kancelář v rodinném domě, zaměstnávání příbuzných alias malá domů, byt v partajní ubytovně, cestovné pro ty, kdo by se bez něj obešli, a podobně), poslanci přece jen občas jevili jakousi ochotu uznat, že je to problém. Případně se tvářit zkroušeně. To se časem změnilo, protože ve skutečnosti se nezměnilo nic, poslancům otrnulo a novináře přestalo bavit o tom dokolečka psát.
Pak se náhrady začaly danit. A pokud se z nich ještě platí zdravotní pojištění, dojem, že je to „součást výplaty“, se kterou vyplácený může naložit, jak je libo, bude ještě silnější. Dojem samozřejmě neoprávněný. O žádnou amnestii Bohuslava Sobotky, který si díky náhradám ušetřil na byt, se ve skutečnosti nejedná.
Kdyby poslanci nebyli ústavními činiteli, ale zaměstnanci v soukromém sektoru, danili by diety a cesťáky v hodnotě nad šest tisíc korun měsíčně. Ale to srovnání trochu nedává smysl – poslanci nejsou „běžní lidé“, to bychom museli začít u cen v parlamentní restauraci. Stejně tak náhrady – jsou, tedy měly by být, srostlé s jejich prací (a jsou mnohem vyšší než oněch šest tisíc). Že někam cestují, že telefonují a platí si asistenty, to není nějaká mimořádnost, ale nezbytná součást zaměstnání. Takže „polehčující okolnost“ pro pocit, že poslanci nemusí rozlišovat mezi náhradami a platem.
A hlavně, jde o přesýpání peněz z jedné kapsy státu do druhé. Ať se jmenuje platy, náhrady, pojištění, nebo gastronomický servis v Poslanecké sněmovně. Za vším stojí daňoví poplatníci.
Náhrady, které ztratily význam „náhrad“, by se měly v rozumné míře připočíst k poslaneckým (a senátorským) platům. Rozumná míra by měla vyplynout ze zevrubného nezávislého auditu, na co náhrady zákonodárci teď skutečně potřebují a používají. Odpadlo by zmatení pojmů, asi ubylo byrokracie a nikdo by se nedivil, co mu to zas přistálo na výplatní pásce. Kdo má pocit, že každý poslanec je zadarmo drahý, samozřejmě nebude spokojen nikdy.
