Za necelých osm měsíců se na "Kanáry" dostalo zhruba osmnáct tisíc obyvatel černého kontinentu, což je takřka čtyřikrát tolik, co za celý předchozí rok. Celá vlna má pak tendenci gradovat.
Španělsko, potažmo celá Evropská unie, o tyto uprchlíky nestojí. Důkazem toho je snaha Komise o vytvoření tzv. RABITS, evropských jednotek rychlého nasazení na hranicích, které by do budoucna byly k dispozici při řešení krizových situací . RABITS vznikly na základě tlaku Madridu a zároveň La Valletty. Malta sice čelí daleko menší invazi z Afriky, nicméně pro ostrov, který má čtyři sta tisíc obyvatel, je i takový příliv hrozbou.
Co stojí za náhlým zájmem Afričanů o cestu do Evropy přes Kanárské ostrovy? Především je to fakt, že Španělsko "utěsnilo" tradiční přístupovou cestu afrických migrantů přes Ceutu a Melillu. Obě španělské enklávy v severní Africe byly v nedávné minulosti lépe ochráněny, vloni byla například zdvojnásobena výška plotu pokrytého ostnatým drátem, kterým jsou obehnány.
Povahou migrace je, že se snaží nalézt nejschůdnější cestu. Migrační tok se tak přesunul poněkud jižněji, na pobřeží Maroka a především Senegalu. Právě odtud vyrážejí přeplněné rybářské lodě na cestu na Kanárské ostrovy, která se zdá být snadnou. Tisíce uprchlíků však do kýženého cíle nedorazí.
Vidina blahobytu
Za hlavní příčinu snahy subsaharských Afričanů dostat se do Evropy je pochopitelně nutno považovat rozdíly v úrovni blahobytu na obou kontinentech. Hrubý domácí produkt na hlavu se v mnoha afrických zemích pohybuje okolo tisíce dolarů ročně. V Lotyšsku, které je kromě chudého Kypru podle této statistiky nejchudší ze zemí evropské pětadvacítky, je to 13 200 dolarů. A ve Španělsku, kam imigranti míří, je to 25 500 dolarů. I pokud by vykonávali nejhůře placené práce, měli by se tak migranti nepoměrně lépe než doma. Tento stav se navíc do budoucna těžko příliš změní. I kdyby africké ekonomiky rostly, což je v některých případech nesnadno splnitelná podmínka, tak ještě za desítky let bude rozdíl stále obrovský a "pull faktor", táhnoucí jejich obyvatele do Evropy, bude značný. Mezi lety 1990 a 2000 však výkon hospodářství subsaharské Afriky naopak poklesl o 0,4 %.
Statistiky HDP na hlavu navíc nejsou vypovídající, neboť v afrických zemích existuje velmi vysoká sociální stratifikace. Bohatství je tak shromážděno v rukou úzké elity a obrovská část populace žije v chudobě (oficiálně méně než 2 USD na den) či extrémní chudobě (1 USD na den). S jedním dolarem na den podle parity kupní síly musí přežít zhruba polovina obyvatel subsaharské Afriky.
Jako další faktory pro opuštění Afriky lze jmenovat politickou a bezpečnostní situaci v některých zemích, šířící se pandemii HIV či nedostatek potravin a s ním související hrozbu hladomoru.
Globalizace s sebou nese také zvýšení oběhu informací. A díky tomu mají Afričané možnost porovnat své podmínky s podmínkami ve vyspělých státech. Migrace je pak pochopitelným důsledkem tužby po alespoň části blahobytu, který my, obyvatelé hospodářsky vyspělého Severu, považujeme za přirozený.
Jistou míru zodpovědnosti za současnou situaci však nesou státy Severu samy. Hospodářsky vyspělé státy již v roce 1970 uznaly nutnost zvýšit rozvojovou pomoc na 0,7 % hrubého národního produktu. Svůj slib pak následně potvrzovaly a činí tak dodnes. Jen několika státům se však daného čísla podařilo dosáhnout - jmenovitě Norsku, Švédsku, Nizozemí a Lucembursku. Spojené státy například dávají pouhých 0,13 %, státy OECD v souhrnu zhruba 0,22 %.
Rozvojová pomoc rozhodně není všelékem na hospodářské nemoci afrických zemí. Je však jedním z faktorů, které mohou spolupůsobit na zvýšení ekonomické výkonnosti. Spolu se zlepšením kvality vlád, snížením korupce a zkvalitněním dalších vnitřních podmínek v těchto státech by to mohlo fungovat. Alespoň pro začátek.
Jedna kráva na sto Afričanů
Druhým nedostatkem, se kterým mohou státy Severu něco dělat, je pak nerovné postavení afrických zemí na mezinárodním trhu. Země subsaharské Afriky jsou závislé především na zemědělství a prodeji surovin. Evropská unie i Spojené státy se však snaží své zemědělství všemožně chránit a dotovat (dotace na jednu krávu v EU dosahuje hodnoty větší než výše rozvojové pomoci EU pro sto obyvatel subsaharské Afriky). Většina afrických států se sice kvalifikuje do skupiny nejchudších zemí, pro které má EU zvýhodněný režim, nicméně i z něj jsou neliberalizované výjimky (banány, cukr a rýže). Unie a její iniciativa "Everything but arms" jsou navíc jen vlaštovkami, aktivita některých vyspělých států na poli liberalizace je slabá. Liberalizace mezinárodního obchodu by chudým zemím tedy mohla prospět a přispět k pozvolnému nastartování rozvoje na černém kontinentu.
Současnou vlnu africké migrace je tedy nutno chápat v širších souvislostech, ne pouze jako hrozbu. Evropská unie má pochopitelně právo snažit se zabránit nežádoucímu přílivu Afričanů. Na druhou stranu je třeba se zaměřit nejen na krátkodobá řešení ochrany vlastních hranic, ale i na řešení dlouhodobá. A mezi ně jednoznačně patří problematika rozvoje. Někteří evropští vůdci si to začínají uvědomovat, francouzský prezident Jacques Chirac upozorňoval právě v souvislosti s migrací na důležitost afrického rozvoje. Bude však třeba přejít od slov k činům, nebo by se mohla splnit jiná Chiracova slova. Totiž že pokud zůstaneme nečinní, Afričané zaplaví svět.
Autor je doktorandem na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity v Brně.