Největší téma dneška: uprchlíci. Denně o nich vysílá televize. Neustále se k nim vyjadřují politici. Vláda chystá informační kampaň, jež by měla vyděšený lid uklidnit. Proti „migrantům“ se demonstruje. Za utečence se demonstruje.
Vzniká dojem, že naše uprchlická zařízení přetékají a že před válkou a smrtí prchající cizinci se k nám pomalu už ani nevejdou. Je dobré si zopakovat čísla. Za první pololetí letošního roku bylo odhaleno 3018 nelegálních migrantů, téměř o polovinu více než loni. Ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD) nedávno řekl, že do Maďarska každý den přijde kolem 1500 migrantů. Poněkud jiná úroveň.
Nejsme v pozici Maďarska, Řecka nebo Itálie. Česko není cílem utečenců. Nečelí velké imigrační vlně. Podle průzkumů se proti přijímání utečenců ze Sýrie a severní Afriky staví skoro tři čtvrtiny místních obyvatel. Jsme uzavřená, vystrašená společnost. Považujeme se za chudší zemi, než jakou jsme.
Vláda chce do konce roku 2016 přijmout 1500 uprchlíků. Číslo nízké, stát v nejmenším neohrožující. A přece i tak malá suma vyvolává vášně. Jedni přejí prchajícím jen to nejhorší, a hlavně ať je nebereme, druzí (menšina) by už rádi něco dělali a o utečence se starali.
Uprchlíci jsou velepolitikum. Dá se na nich postavit nejlevnější a nejpopulističtější kampaň. V úterý to předvedl Miloš Zeman. Jeho mluvčí nám sdělil: „Pan prezident vyjadřuje lítost, že se dosud nepodařilo nalézt 30 miliónů na Klokánky, které pečují o české děti, třebaže částka na pomoc imigrantům bude zřejmě řádově vyšší.“
Co na to říct? Nejde o Klokánek, nejde dokonce ani o uprchlíky, jde jen o Zemana. Přesně to vyjádřil premiér Sobotka: „Státník Zemanova formátu nemá důvod podbízet se těm nejhorším pudům a nahrávat šíření nevraživosti vůči uprchlíkům.“ Zeman se podbízí nejhorším pudům, tu větu si zapamatujme. Je to jeho obraz.
A tak to je: pudy proti racionalitě. Racionální domácí, česká úvaha zní: kolik uprchlíků můžeme bez potíží přijmout? Jak je nastaven náš azylový systém? Co dělat, aby u nás nevznikla muslimská ghetta, z nichž se časem budou rekrutovat džihádisté?
Česko je bohatý stát
Jsme bohatý, stabilní stát bez větších potíží. Můžeme nabídnout mnohem víc, než si připouštíme. Kvůli dluhům krachující Klokánek je sice smutný příběh, jenže nesvědčí o národní bídě, nýbrž o špatných manažerských schopnostech klokánkovců.
Na uprchlíky nejsme připraveni. Máme málo uprchlických zařízení, nepružný azylový systém, málo tlumočníků a velmi, velmi málo zkušeností s integrací.
Azylové řízení se s nemnoha žadateli vede v Kostelci nad Orlicí a v Havířově. V Bělé pod Bezdězem je naopak detenční zařízení pro cizince, kteří se u nás vyskytují ilegálně a mají být odsunuti. (Často to vypadá tak, že je vystrčí ven za bránu, u nás být nesmí, takže by sami měli někam zmizet.)
Milan Chovanec vidí jako varovný příklad Rakouska, jež má přeplněná migrační střediska. „Nechceme se dostat do stejné situace, a proto potřebujeme zvýšit kapacity záchytných zařízení. Zvažujeme dalších tisíc míst, ale musíme také řešit to, jak uprchlíky vracet do jejich zemí.“
Vnitro chce znovu otevřít záchytný tábor pro běžence v Balkové na Plzeňsku. Rekonstrukce a příprava zařízení pro 210 uprchlíků má skončit v polovině příštího roku. Stát bude 40 až 50 milionů korun. Balková ovšem nemá sloužit jako azylový, nýbrž detenční tábor, odkud by se cizinci měli vracet do svých států.
Pozici státu ztěžuje to, že zaspal. A že má v čele Zemana, který používá muslimské uprchlíky jako strašáka. O utečencích se často referuje jako o zločincích. Policie „dopadla“ devadesát nelegálních migrantů, dočteme se. Dopadají se lupiči a vrazi. Tihle lidé jen utíkají před zlem a před situacemi, které si dnes u nás nedovedeme představit.
Pak se jako přehnaná jeví třeba chystaná opatření okolo tábora v Balkové: tábor má hlídat 140 lidí, z toho 80 policistů. Obvodní oddělení policie má nabobtnat až o 20 policistů. Na co dalších dvacet pochůzkářů? Přesně takhle se krmí pocit, že uprchlík rovná se zločinec.
Mimochodem, oněch 1500 uprchlíků vůbec neznamená, že se u nás usadí, že zde zůstanou. Státní tajemník Tomáš Prouza připomíná: „My uděláme azylové řízení, rozhodneme, jestli ten člověk v Evropě zůstane... Ti, co azyl dostanou, mají právo pohybovat se kdekoli v Evropské unii.“
Pomáhat uprchlíkům dnes skoro nejde
To je běžná praxe, azylanti hledají, kde je přijmou, skutečně přijmou. U nás narážejí na neochotu, nicnedělání úřadů, na stovky potíží. Bojují o přežití. Těžce shánějí práci. Věčně se třesou o dávky. Proto se pokoušejí dostat do Švédska, Německa, Británie. Všude lépe nežli u nás.
Azylová řízení se vlečou. O azyl u nás žádá jen málo cizinců, proto mají úřady dost času. Vládě chybí nová strategie migrace, jež by reagovala na uprchlickou vlnu. (Pokud tedy není stávající situace, kdy od nás utečenci utíkají, vyhovující.) Od podání žádosti o azyl nesmí cizinec rok pracovat. Vůbec. Což se dnes jeví jako nonsens. Vláda chce tuto lhůtu zkrátit na polovinu.
Žadatel o azyl má dvě možnosti. Buď trčí v uprchlickém táboře (Kostelec nad Orlicí, Havířov), kde dostává ubytování a stravu plus malé kapesné. Nebo čeká venku, pak ovšem od státu nedostane lautr nic. Kdyby tedy někdo chtěl „uprchlíka domů“, pak mu bude muset všecko sám minimálně rok poskytovat. To se týká i nabídky pomoci, o které mluví církve.
Nemálo lidí nabízí pomoc, chtěli by se s utečenci stýkat, mluvit s nimi. Pokud jsou umístěni v táboře, je to složité. Bydlí daleko, přirozené setkávání takřka nemožné. Přitom lidé ze zemí, které mají s imigrací velké zkušenosti, připomínají, jak cenný je osobní kontakt s uprchlíky.
Jedna Lucemburčanka, zvěrolékařka, mi vyprávěla, jak to dělají u nich. Rodiny zvou třeba jednou za měsíc na oběd utečence. Pozvou také své přátele. Vznikají nové vazby. Cizinci pak mají větší možnost sehnat práci. A cítí se jako lidé.
Podobně mluví státní tajemník Prouza: „Chceme, aby se lidé potkávali, aby spolu mluvili, a to nestojí vůbec nic. Máme takovou představu, že třeba starosta obce si uprchlíky pozve, aby promluvili v kulturním domě. Taková setkání se mohou odehrávat i na farnostech, které už přislíbily, že uprchlické rodiny přijmou.“
Pěkné, má to však dva háčky. Ony rodiny nejspíš budou v táborech. Pak se jen tak s nikým nesetkají. Leda po udělení azylu, což potrvá. Druhá potíž: jazyk. Pokud umějí anglicky nebo francouzsky, nebudou ten jazyk často znát Češi. Tak to je. A pokud mluví jen dejme tomu arabsky, kde se vezme tlumočník?
Podobně pěkně, leč naivně zní jiná vládní představa. „Nám jde o to, aby v momentě, kdy uprchlická rodina přijede do Česka, lidé věděli, kdo to je, čím si prošli. Nebude tam žádný předepsaný mustr. Chceme jim říct, aby se představili. Nikdo z lidí tady neví, čím uprchlíci procházejí. Řada z nich utekla z domova před čtyřmi pěti lety a prošla si peklem,“ říká Tomáš Prouza.
Zažili hrůzy, budou mít za sebou třeba tři roky v bídě v utečeneckém táboře. Ale kde se nám představí? Jakou řečí? Kdy? - Popravdě se dnes jeví jako snazší bezpečnostní kontrola utečenců než jejich přijetí a integrace do zatuhlé, vůči imigrantům nenaladěné české společnosti.
Je dobré, že do toho vláda jde. (Jsme v EU, musí.) Ti lidé, a je jich strašně moc, zoufale potřebují naši podporu. Chtějí přežít, zachránit svoje děti. Často se u nás mele o výzvách. Tak tohle je výzva, velká výzva, která má hluboký smysl. Výzva naučit se pomáhat.
