Je sklizeno. Země osázená zemanovskými billboardy, které působí trochu jako reklama na dožínky, právě vydala padesát tisíc podpisů. Do boje o Hrad nastupuje těžká váha: Miloš Zeman.
Víc než půl roku před volbami to trochu vypadá, jako by kandidoval Zeman - a pak ti ostatní. Jan Fischer má volno v londýnské bance až od srpna. ODS klopýtá primárkami k Přemyslu Sobotkovi. Sociální demokracie asi sama neví, proč si vybrala Jiřího Dienstbiera. Hvězdná hodina Karla Schwarzenberga minula ve volbách 2010. Jan Švejnar do toho půjde možná-ano-asi.
Bobošíková, Dlouhý, lidovkyně Roithová a další jsou spíš do počtu.
Takže někdo další? A kdo?
Ne, Zeman rozhodně nepřepálil začátek. Naopak, vystartoval v pravý čas a to, že má jako první má sesbírané podpisy, je významnou konkurenční výhodou. Zmocnil se trikotu nejaktivnějšího jezdce.
To bude velmi podstatný faktor: úspěšný kandidát musí předvést, že o prezidentství doopravdy stojí. Chce ho. Musí si o něj umět nahlas říct. Nestačí „být kandidátem".
Zeman nasadil k úniku. Jeho nepopiratelné charisma, řečnické schopnosti a zkušenosti z volebních kampaní mu hrají do karet. Sponzorské zázemí má.
Pokud se politické strany včas neprobudí, nebo si některé naopak Zemanovu kandidaturu osvojí, může se dokonce stát, že půjde o trhák rozhodující.
Opoziční bažina
Je klidně možné, že na nás Miloš Zeman bude příštích pět let shlížet z Hradu, poštovních známek a portrétů ve školních třídách. Ale není to příjemná představa.
Zemanův životopis, kterým hodlá oslovit tři miliony domácností, je totiž zároveň také jeho největší slabinou. Ovšem za předpokladu, že vám paměť slouží alespoň deset let nazpátek.
A vzpomínáte, jak se vládlo za Zemana. Tušíte něco o tom, že premiérův poradce vyhrožoval správci státního štiřínského zámku. Pamatujete si, kdo to byl Karel Srba a o čem byla aféra Olovo. Četli jste pozorně o Miroslavu Šloufovi. Víte, jak fungovala nemravná opoziční smlouva a že jejím zlatým hřebem bylo předělání volebního systému tak, aby její aktéři potřeli své politické soupeře.
Do období Zemanovy vlády také spadá vzpoura proti ovládnutí České televize, se stotisícovou demonstrací na Václavském náměstí. A také Děkujeme, odejděte.
Ministerský předseda kořenil politickou kulturu slovy jako pitomci, hnůj a póvl, což byli v první řadě novináři. Do vlády za čtyři roky nevzal ani jednu ženu. Byla to pánská jízda se vším všudy.
Tehdejší první dáma Dagmar Havlová se nechala slyšet, že Zemanovi už nikdy nepodá ruku, protože vůči jejímu manželovi použil „pár vulgárních výrazů". Bylo by hořkou ironií, kdyby Miloš Zeman po deseti letech sám zaujal prezidentské křeslo.
Období Zemanova vládnutí je prostě velmi špatným doporučením pro úřad hlavy státu. Tahle „zkušenost se Zemanem" zastiňuje i světlejší stránky jeho osobnosti. A je důležitější než Zemanovy aktuální názory na kůrovce či islám nebo to, jak blízko má k Lukoilu.
Měřeno veřejným míněním, výsledky Zemanovy vlády přitom nebyly až tak zlé - v roce 2002 ji znaménkem plus a mínus hodnotil stejný počet lidí. „Velmi špatné" vysvědčení ji na konci dalo jen šest procent lidí.
Jenže kultura vládnutí, největší Zemanův problém, se dá jen těžko změřit a vyčíslit. Při řízení státu ze Strakovky, ve stínu konkrétních rozhodnutí při správě státu, nemusí být tak nápadná. Kdežto v prezidentském úřadu mají kultura a vkus v širším smyslu slova klíčovou roli. Respektive, měly by mít.
Hledá se Kandidát. Kennedy není podmínkou
Východisko, že prezidentem by měl být někdo zkušený, s jasnými názory a čitelným životním příběhem, je rozumné. Ale to ještě neznamená, že to musí být Miloš Zeman. Tedy výrazný muž minulosti.
Prezidentovi klidně může být pětačtyřicet. Prezident může být světák, ne jen důchodce z Vysočiny. A hlavně - prezidentem může být žena.
Nestálo by za to, po Václavu Klausovi trochu přepřáhnout? Vybrat někoho, kdo se nebrodil bahnem politiky tak dlouho a dávno? Silného v názorech, a přitom zdrženlivého? Sebevědomého, ale i empatického? Originálního, ale zároveň někoho, kdo dá prezidentství trochu civilnější kabát? Maximalistický dotaz: Znáte někoho?
Se Zemanem to ovšem vypadá spíš na Klause II., než na nějaký svěží vítr.
