Parlamentní shromáždění Rady Evropy je něco jiného než mítink s občany na Vysočině. Takže i když Miloš Zeman říkal o protiruských sankcích ve Štrasburku v jádru totéž co doma, jiné publikum znamená i jinou váhu jeho slov. Nemluvil k voličům, ale za Českou republiku na mezinárodním fóru, věc je vážnější. Svět nás vidí, protože vidí Zemana. Vidí ho Rusko, Ukrajina, státy Evropské unie.
V tom případě je na prvním místě smutek, že hlava státu, který byl přes dvacet let okupován Sovětským svazem, vychází z toho, že ozbrojená anexe Krymu je "fait accompli" - hotová záležitost. Zvlášť s naší historickou zkušeností bychom spíš čekali, že vysloví porozumění pro stát, kterému byl jeho sousedem odebrán velký kus suverénního území násilím, což je samozřejmě protiprávní akt. (Ponižující éra sovětské okupace Československa zanechala v Zemanově uvažování nějaký jiný otisk. Anebo žádný.)
Ale český prezident místo toho udělal tlustou čáru za minulostí z roku 2014 a zaměřil se na prezentaci názoru, že sankce proti Rusku nefungují a měla by je nahradit "komunikace mezi lidmi na mnoha úrovních". Dialog by podle jeho soukromých představ mohl vést k ruské "kompenzaci ve prospěch Ukrajiny, například ve finanční podobě či prostřednictvím ropy a zemního plynu". Kšeft. Není divu, že se Ukrajinci urazili.
Pokud víme, Zemanova slova jsou v rozporu s tím, co říká česká vláda a vládní zahraniční politika. Že by ministr zahraničí nebo premiér lobbovali proti sankcím, není známo.
Známo naopak je resumé summitu českých ústavních činitelů, kteří se tu a tam scházejí na Hradě kvůli zahraniční politice a v listopadu 2016 se shodli, že "není možné mluvit o rušení sankcí proti Rusku, dokud nepominuly důvody, kvůli kterým byly zavedeny". Tak to řekl Lubomír Zaorálek a na dotaz novinářů potvrdil, že s tím souhlasil i Zeman.
Od té doby se na názoru České republiky na sankce oficiálně nic nezměnilo. Za zahraniční politiku odpovídá vláda, prezident republiky zastupuje stát navenek, ale na rozdíl od ostatních politiků není z výkonu své funkce odpovědný. Fakt nemůžeme nutit svět, aby rozlišoval nuance našich ústavních pravomocí, hlava státu ve Štrasburku mluví za stát a hotovo. Takže když jakoby za nás volá po odvolání sankcí, což je závažné mezinárodní téma, je to názor neřízené střely. Který nás reprezentuje.
Příznačné je, že jako víckrát v minulosti i teď, když Zeman podniká něco jiného než vláda, vláda několik hodin poté stále mlčí. To posiluje nejen optickou i faktickou dvojkolejnost naší mezinárodní reprezentace, ale také dojem, že Zeman to tady řídí a rozhoduje. Což je až na výjimky omyl, daný už černé na bílém tím, jak jsou vymezeny kompetence. Omyl? Praxe je jiná. Protože vláda, ministři nechávají Zemana bez odezvy, skutečně to pak vypadá, jako by on byl tím pravým šéfem. Ministři nereagují, i když by měli, nebo asistují a přizvukují.
Na Zemana-šéfa si postupně zvykla i média. Porady "prezidentova týmu" v Lánech jsou mediální událostí - jako by o něčem rozhodovaly. Když Zeman třeba "odmítne kvóty", jsou toho plné noviny, jako by snad měl nějaké pravomoci odmítat nebo neodmítat. Když Zeman něco chce nebo nechce, bývá to často hodně přeceňovaná událost, vzhledem k tomu, jakou má možnost to či ono realizovat. Ti, kdo za věci zodpovídají skutečně, jsou ke škodě věci pasivní, až submisivní. Zeman nerozhoduje, ale mluví a politici, kteří rozhodují a zodpovídají, se mu až příliš přizpůsobují. To je jedno ze škodlivých dědictví tohoto prezidentského období, kterému bychom měli odvyknout.
Nejmarkantnější je to na zahraniční politice, kterou Zeman i bez kompetencí brutálně přetočil ze Západu na Východ. Varování pro příští vlády, případně voliče.
P. S. Je nepředstavitelné, že by Václav Havel v 90. letech na evropské půdě býval promlouval v rozporu s vládou; ačkoli byl ve světě o dost těžší vahou než Miloš Zeman. A to na něj - z velké části nespravedlivě - Klausova vláda zahlížela, že si v zahraničí dělá až moc, co chce. Kdyby Havel předvedl to, co Zeman, Klaus by ve Strakovce dostal psotník.
