Miloš Zeman 28. října vyznamená herečku Jitku Frantovou Pelikánovou, vdovu po Jiřím Pelikánovi. Doba se mění. Prezidenti se mění. Občané vyznamenávaní na památku vzniku samostatného Československa se mění. Jen minulost už se nemění. Když někdo práskal StB, tak jí práskal. Udával své kolegy, přátele, hostitele. Mezi takové lidi podle archivů StB patřila Jitka Frantová Pelikánová.
"Jitko, budu nesmírně rád, když tě potkám 28. října ve Vladislavském sále Pražského hradu a budu ti moci udělit státní vyznamenání, které si nesmírně, ale nesmírně zasloužíš," pravil Zeman počátkem října, při příležitosti prvního českého vydání publikace Jiří Pelikán - Nepohodlný exulant. Ke knize sám napsal předmluvu.
Frantová tam také hovořila: "Pro exil se Jiří nerozhodl ze strachu nebo z pohodlnosti, ale proto, že chtěl pokračovat ve svém boji za svobodu, proti sovětské okupaci a za návrat demokracie v Československu." A ještě: "Nebyly to snadné roky. Ztratili jsme všechno, zůstali jsme v cizině bez práce, bez bytu, bez dokladů, bez znalosti jazyka, zbaveni občanství a soustavně pronásledováni československou tajnou policií, ale obklopeni lidským teplem Italů."
V materiálech, které spravuje Archiv bezpečnostních složek, se nalézá jen část operativního svazku. Vyplývá z něj, že Jitka Frantová už v roce 1961 souhlasila s nabídkou spolupráce s tajnou komunistickou policií. StB ji několikrát poslala do ciziny, aby sledovala české exulanty. Estébáci Frantovou cenili jako oddanou a iniciativní spolupracovnici. Tak tedy v praxi vypadalo ono "pronásledováni československou tajnou policií".
Nabízí se otázka, z jakého důvodu si státní vyznamenání "nesmírně, ale nesmírně zaslouží". Mluvčí Hradu Jiří Ovčáček na otázku Aktuálně.cz zopakoval: "Neexistuje žádný důvod pro přehodnocení stanoviska pana prezidenta. Paní Jitka Frantová Pelikánová si zaslouží úctu a pan prezident se těší na shledání při slavnostní chvíli ve státní svátek."
Odtud jasně plyne: aktivní spolupráce s StB zaměřená na přátele (Jan Werich si jistě myslel, že Frantová je přítelkyní jeho dcery a rodiny) pro Zemana není důvodem, aby neudělil metál. Vnímá to tak většina? Dnes už nevadí, že člověk donášel StB? Představme si teoreticky, že by někdo donášel gestapu. Ten povyk, kdyby dostal metál 28. října. Nemyslitelné. Práskat StB však českému prezidentovi v tomto případě nevadí.
Donášet StB si na Hradě "zaslouží úctu"
Buď se mění pohled na minulost, donášet estébákům "si zaslouží úctu". Nebo se od základu změnil pohled na státní vyznamenání. Už nemá být udělováno za obecně uznávané zásluhy - jen u několika lidí, protože to veřejnost přece jen ještě trochu čeká. Udělováno bude výhradně podle vůle prezidenta. Práskala nepráskala, to je fuk. Zaslouží si jeho úctu (a podpořila ho v kampani).
Už bylo napsáno, že Zeman uplatňuje dvojí míru. Letos na jaře odmítl jmenovat profesorem Ivana Ošťádala, protože údajně spolupracoval s StB. Zřejmě ovšem není nemožné, že by Ošťádal místo zasloužené profesury dostal státní metál.
V roce 1998 se stal podobný případ. Václav Havel, mimochodem odpůrce lustračního zákona, chtěl vyznamenat Řádem bílého lva bývalého vídeňského starostu Helmuta Zilka. Za upevňování česko-rakouských vztahů. Jenomže Süddeutsche Zeitung napsaly, že Zilk spolupracoval s StB. On to popřel, řád však neobdržel. Když Zilk zemřel, Havel, který měl s "ucuknutím" problém, se mu omluvil. Později však byl spis nalezen a ukázalo se, že Zilk s StB spolupracoval za peníze. Dost možná byl dokonce dubl agent a dělal i pro CIA.
Podstatné je, že v roce 1998 si ani Havel netroufl vyznamenat muže, o němž německé noviny napsaly, že kolaboroval s českou tajnou komunistickou policií.
Pro Zemana to není nejmenší problém. Proč? Prostě se mu to momentálně nehodí (u Ošťádala se to hodilo). Naopak, jeho mluvčí napadl novináře, kteří se tázali, zda prezident o spolupráci Frantové věděl: "Dle vašich otázek začínám mít drobný dojem, že štafetu StB převzaly Hospodářské noviny," napsal.
Bylo by dobré vyjasnit, kdo jakou štafetu přebírá. Když se někdo táže, proč prezident vyznamená ženu, která podle archivů pilně donášela tajné komunistické policii na přátele a kolegy, dává najevo, že StB považuje za zločinnou organizaci. Jestli někdo přebírá štafetu, pak ten, komu intenzivní donašečství paní Frantové nevadí.
Aby bylo rozuměno: věc je stará, Frantová donášela v 60. letech, a když začala chodit s Pelikánem, tehdejším významným československým komunistou, musela StB spolupráci ukončit. Nesměla dělat na členovi nomenklatury. Pak Pelikán emigroval i se ženou. Je to všecko dávno.
Bylo by lepší tu nechutnost nechat spát. Žijeme v jiné době. Ale vyznamenávat ve státní svátek takové lidi, dávat je druhým za vzor ve Vladislavském sále, to je výsměch. Zeman přispívá k všeobecné relativizaci hodnot. Oceněním Frantové říká: žádné hodnoty neexistují. Nic neplatí. Záleží jen na mně.
