Osmičkový rok začal znovuzvolením Miloše Zemana prezidentem republiky. Po vypjaté kampani, kterou se přitom zavázal nevést, těsně porazil akademika Jiřího Drahoše. Vítězství znamená pro Zemana velkou satisfakci a vrchol jeho kariéry.
Volby byly pro zemi nesmírně významné. Lidé to pochopili a přišli ke druhému kolu v nejvyšším počtu od parlamentních voleb v roce 1998 - kdy proti sobě stáli Zeman a Klaus jako nesmiřitelní soupeři, aby pak uzavřeli opoziční smlouvu, díky které Miloš Zeman nerušeně čtyři roky vládl.
Že Zeman se svým politickým stylem, svým okolím a jeho klientelistickými vazbami, se svými názory po dvaceti letech opět vyhrál volby, je pro zemi špatná zpráva. Vždyť už v roce 2013 byl mužem minulosti.
Miloš Zeman není šťastnou volbou nejen kvůli tomu, že rozděluje společnost. Že si jako hlava státu počíná způsobem, který příliš mnoho lidí chápe jako výhybku od demokratické historie po roce 1989. Ale i proto, že místo demokracie inspiruje ploty v našich myslích.
Ještě když vládl jako premiér, mluvil o tom, že je unavený, přirovnával se k nosnému stupni rakety, kterému dohořelo palivo, a v roce 2002, v pouhých 58 letech, odešel do předčasného důchodu. Dnes trpí zdravotními problémy, které ho limitují. Jeho spojencem je alkohol: jedním z nejbizarnějších momentů prezidentování bylo, když dementoval zprávu, že omezil pití, jako by to byla pomluva.
Více než polovina voličů přesto hlasovala pro Zemana na Hradě na dalších pět let. Výsledek je třeba uznat se vším všudy - což neznamená, že ti, kdo Zemana nevolí, mají odejít do ilegality nebo emigrace. Tato země je nás všech.
Zeman zvítězil po intenzivním působení na Hradě, které přineslo větší než malé množství kontroverzních momentů. Jeho vítězství zároveň jakoby autorizuje jeho slova a činy. Těch 51 procent voličů asi neschvaluje úplně všechno, co Zeman udělal - ale výsledek se dá i tak vykládat, a bude tak vykládán. Z toho plyne hořkost, s jakou ho přijmou někteří Zemanovi nevoliči nebo přímo odpůrci. A naopak sladký pocit některých, kteří se počítají k vítězům.
Výsledek prezidentských voleb jakoby schválil, autorizoval lež. Lež o Ferdinandu Peroutkovi, lež v řadě jiných tvrzení, lež starou fotografií na billboardech. Autorizoval vulgarity a hrubosti, Miloš Zeman jim říká bonmoty. Autorizoval šermování samopalem "na novináře", autorizoval Zemanův vkus. Autorizoval skandální milost pro Jiřího Kajínka, kterou Zeman porušil slib bezprecedentním způsobem. Lidé Zemana volili i přesto (jistě, někteří právě proto), že ho chválí poslední generální tajemník KSČ Miloš Jakeš a spolky přátel železné opony.
Výsledek voleb autorizoval Zemanovo směřování na východ a nadbíhání nedemokraciím v Číně a Rusku. Autorizoval despekt k celým skupinám obyvatelstva, jako jsou ekologové, novináři, lidé z neziskovek. Autorizoval strach z fiktivních imigrantů. Posílil nahnědlé tendence v české společnosti a především politice. Autorizoval arogantní opevnění Pražského hradu.
Řeči o prezidentovi dolních 10 milionů jsou ve světle první Zemanovy pětiletky výsměchem.
Ale tohle všechno nemělo takovou váhu, aby Miloš Zeman volby nevyhrál. Tato země je nás všech, měli by se s tím smířit Zemanovi nevoliči i voliči.
