Prezident Miloš Zeman promluvil se Sněmovně. V úterý, v den, kdy trojkoaliční vláda žádá o důvěru. Během projevu představil svoji vizi, jež má mít, jak on sám pravil, větší přesah než čtyři roky. Proč nabízí vlastní vizi v den, kdy vláda žádá poslance o vyslovení důvěry? Dal tím najevo, že kabinet premiéra Bohuslava Sobotky není jeho vládou a že Sobotka není jeho premiérem. To ovšem už delší dobu víme. Oč šlo ještě? Co Miloš Zeman sledoval?
Nic. Úterní řeč ve Sněmovně se jako vejce vejci podobala jeho slavnému vánočnímu „poselství", po kterém zkoprnělý posluchač zíral na televizi a tušil: Měl jsem si radši dát šlofíka. Miloš Zeman nám opět sdělil, že žádnou vizi nemá, zemi k většímu úspěchu nijak nepomůže. Stejně jako jí nepomohla jeho vláda, tedy kabinet Jiřího Rusnoka. Bohužel i zarytým zemanovcům musí být nad slunce jasnější, že prezident je sice schopen hovořit u pultíku spatra, občas vypustit bonmot, ale tím to hasne.
Jakou nabídl vizi? Nebo dokonce sen, jak se sám vzletně vyjádřil? Prezident nám řekl, že jsme nedohnali Rakousko a nestali jsme se středoevropským ekonomickým tygrem. (Někteří to budou brát, jako že dával kapky Václavu Klausovi. Možná. Zřejmě už i dnešní prezident toho minulého odepsal.) A pak přišla ta bomba, sen, vize: nemáme být ani „Čechocentristé", ani volit „opačný extrém a inspirovat se v nejvzdálenějších koutech naší planety".
Hurá do Skandinávie
A ona vize? „Zůstaňme v evropském kontextu, na půdě kontinentu, který je nám vlastní a s nímž jsme srostlí." Máme se snažit inspirovat evropskými zeměmi, aniž bychom je kopírovali. „Snažme se hledat inspiraci u těchto zemí a nezabíhejme na jiné kontinenty." Zeman vychválil skandinávské země. „Nechci přehlížet problémy, které skandinávské země mají, například je to migrace ve Švédsku. Tyto státy ale překonaly krizi daleko lépe než zbytek Evropy." Jinými slovy radí vládě zvýšit daně. To je vždycky nejsnazší cesta, jak se dostat k penězům.
Pokud by člověk uvažoval o emigraci a pokud by věřil současnému českému prezidentovi, pak by sněmovní zemanovská vize měla svoji cenu. Mohl by se spakovat a vyrazit do Švédska, Norska či Finska. Pokud o emigraci neuvažuje, mohl během vize raději přepnout na olympiádu nebo si zdřímnout. Protože vizi Miloš Zeman nemá. On je mnohem zdatnější v jiných věcech, v rozkladu, destrukci. I když i tam mu to poslední dobou příliš nefunguje. (Sobotku z postu předsedy sociální demokracie loni nesundal.)
Když se nedařilo s vizí, promluvila hlava země o programovém prohlášení vlády. Postřehla to, o čem psali jí nenávidění novináři, tedy že existuje dosti zásadní rozdíl mezi koaliční smlouvou a programem kabinetu. Zeman našel 15 zásadních rozdílů. „Kdybych byl právní puntičkář, prohlásil bych, že programové prohlášení je porušením koaliční smlouvy. Já to ale neřeknu. Vládě přeju úspěch a snažil jsem se k němu přispět, například při jmenování ministra financí. Berte to jako přátelské poznámky."
Obsese Babišem
Podivuhodné je tvrzení, že vládě přeje úspěch a že se k němu snažil přispět. Jako příklad uvedl jmenování Andreje Babiše ministrem financí. Jinými slovy to, že se značně populisticky vykašlal na lustrační zákon. Nevadí mu podezření, že Babiš za komunistů spolupracoval s StB. V tom není sám a moc dobře to ví. Ale zmínka o Babišovi má zřejmě jiný význam. Je to připomenutí se majiteli Agrofertu: to mně vděčíš za to, že jsi ministr. Zeman viditelně stojí o to, aby měl Babiše na své straně. Ne Sobotku. S předsedou ANO a s jeho hnutím zjevně počítá pro budoucnost.
Babiš je zřejmě Zemanovou obsesí. Zabýval se jím v projevu i dál. Nabídl čtyři scénáře vládního osudu. První: Babiš během čtyř měsíců najde ve státním rozpočtu dostatečnou rezervu na to, aby sliby vlády byly splněny. Pak prý předsedu ANO navrhne na Nobelovu cenu za ekonomii. (Otázkou je, zda ho švédská Královská akademie věd vyslyší.)
Druhý scénář - Babiš rezervu nenajde a vláda přistoupí ke skandinávskému modelu, tedy k solidaritě bohatých s chudšími. Zvedne daně, jak to i sám prezident dlouhodobě doporučuje (je to součást jeho vize). Třetí scénář už byl pesimistický - vláda sliby nesplní a začne ztrácet důvěru. A čtvrtý, vláda bude žít na dluh a my nesplníme maastrichtská kritéria pro vstup do eurozóny.
Celou tuto prognostickou pasáž hlava státu uvedla slovy: „Milí moji, a kde na to vezmete peníze?" Stylizoval se do role otce či děda (milí moji), který v dobrém své vládní děti či vnoučky napomíná, probouzí.
Přinesl projev Zemana zklamání? Jen pro toho, kdo od něj něco zásadního čekal, kdo se snad těšil na silnou vizi. Pominuty byly zásadní problémy programu vlády (kupříkladu naprostá nezměna, nepohyb v oblasti vnitřní bezpečnosti). Pominuty byly i překvapivě dobré body vládního prohlášení, třeba ty, jež hovoří o pokračující pomoci sociálně vyloučeným oblastem a jejich obyvatelům.
Škoda. Sledovali jsme čtyřicetiminutové, nafouknuté nic, dutou bublinu.
