Státní vyznamenání 28. října v podání Miloše Zemana – mišmaš a šaškárna. Ale možná to ani jinak nejde. Každé hlavě státu bude vyčítáno, že vyznamenává své blízké nebo sobě blízké. A taky koho pořád vyznamenávat, že? Nežijeme v extra hrdinské době, tak se sáhne po leckom. Nikdo nás nenutí brát ty řády vážně. Stejně důležité, jako kdo byl dekorován, je okolí té slávy. Co se dělo před ní, co Zeman dělal, odkud a jak se vrátil. Můžeme být rádi, že Řád bílého lva nedostal čínský prezident Si Ťin-pching. Za to, že s námi bude Čína obchodovat jak divá. Nebo šéf Ruska Vladimir Putin. Za „mír na Ukrajině“. To se musel Zeman asi hodně krotit, aby tyto dva jeho vzory zůstaly bez lva.
Co tedy metálům ve Vladislavském sále předcházelo? Opětovný střet s rektory. Zeman se zas jednou neovládl, neukrotil svoje záště. Na slavnostní večer zcela záměrně nepozval rektora Masarykovy univerzity Mikuláše Beka a rektora Jihočeské univerzity Libora Grubhoffera. Bek Zemanovi zatrhl volební agitku na své škole a Grubhoffer stál na straně Martina C. Putny, u něhož se Zeman zašprajcoval a za živého boha jej nechtěl jmenovat profesorem. Byl totiž Putnou opakovaně kritizován. Taky rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima odmítl jít slavit do Vladislavského sálu, byl totiž loajální vůči Bekovi a Grubhofferovi. Stejně tak ex-rektor UK a čerstvý senátor Václav Hampl.
Hradní večer 28. října má být „oslavou české státnosti“. Bitka s rektory je velmi názorná. Starším připomíná komunistický režim, který také krotil a nesnášel intelektuály (ty vůči sobě kritické samozřejmě). Na Zemanovu obranu dodejme, že komunisté disponovali metodami podstatně horšími. Které on naštěstí nemá k dispozici. Podstatné je, že hlava státu ví: Když nepozvu tamty dva, vyvolá to reakci. Umí si to spočítat, na to je jako prognostik dostatečně erudovaný. Dělá to s plným vědomím, že chce rozdělovat, rozeštvávat, že volí střet. Kdepak prezident pro všechny, kdepak sjednotitel.
Slabý bojkot Zemanovy slavnosti
Zeman střet vysloveně potřebuje, jinak by ho prezidentování nebavilo. A je smutné, že se střetává s elitami, jako je Hampl, Zima, Bek, Grubhoffer, Putna a další. Skrývá se v tom i kus populismu – on to těm „chytrákům“ natře, on kritiku nepotřebuje, sám je přece chytrák nad chytráky. Hodně smutné, hodně trapné. A zase – je velmi české, jak slabý byl ten bojkot Zemanovy slavnosti. Protože to byla jeho slavnost.
Další důležitá okolnost. Slávy na Hradě se odmítli účastnit Viktor Fajnberg a Pavel Litvinov. Oba byli mezi sedmi, kteří v srpnu 1968 na Rudém náměstí demonstrovali proti okupaci Československa. „Nepovažujeme za možné zúčastnit se slavnostního večera k ocenění Natálie Gorbaněvské in memoriam. Nedávná vystoupení Miloše Zemana ke špatně zamaskované agresi Vladimira Putina proti Ukrajině jsou neslučitelná s heslem Za vaši a naši svobodu, které Nataša přinesla na Rudé náměstí 25. srpna 1968,“ vysvětlili svoji neúčast na ceremoniálu, kde Gorbaněvská dostala in memoriam medaili Za zásluhy I. stupně. „Svoboda je nedělitelná, je stejná pro Ukrajince, Čechy i krymské Tatary. Pokud je zrazena na jednom místě, zrazena je všude.“
To byla bolavá a nepříjemně hlučná zahraniční facka vyťatá Zemanovi do tváře. Nejen jemu. Dost lidí u nás vůči Putinovi „zemanuje“; vzhlížejí k ruskému prezidentovi, odmítají Západ. Důležité je, že Zemanovo vystoupení na Rhodu, na summitu NATO, jeho odpor proti sankcím uvaleným na agresora nezůstávají bez odezvy. Dokonce i v Rusku.
Zeman střet vysloveně potřebuje, jinak by ho prezidentování nebavilo. Je smutné, že se střetává s elitami, jako je Hampl, Zima, Bek, Grubhoffer, Putna a další. Skrývá se v tom i kus populismu – on to těm „chytrákům“ natře, on kritiku nepotřebuje...
Prezident ve své předmetálové řeči řekl: „Je tady více než třicet vyznamenaných a řadu z nich spojuje jedno téma. To téma můžeme nazvat odvaha, statečnost nebo hrdinství.“ Míněno zjevně hrdinství, které se uplatňuje proti přesile, proti totalitě (proto byl in memoriam vyznamenán Winston Churchill nebo Karel Kryl), proti násilí páchanému na jednotlivcích i národech.
Zvolený "všemi občany"
Ale kdo by to Zemanovi věřil, když stejnými ústy podporuje nedemokratickou Čínu a ruský putinismus? Absolutně to nepasuje dohromady. A tyto jeho zahraniční postoje jsou dnes pro Česko naprosto klíčové, určující pro budoucnost. Zeman je čím dál víc, čím dál nepokrytěji antievropský a antizápadní. Navíc skutečně neobdivuje „hrstku statečných“, ale hrubou sílu. Proto mu imponuje bývalý komunista Robert Fico, sjednotitel slovenské levice (dostal Řád bílého lva civilní skupiny), Rusy masivně opěvovaný, agresivní Putin, komunistická Čína nebo tuzemský miliardář Andrej Babiš.
Případně miliardář Petr Kellner. Nejbohatšího českého byznysmena vzal Zeman na večeři s prezidentem Si Ťin-pchingem. Domů z Číny pak letěl soukromým letadlem, které platily dvě nejsilnější finanční skupiny působící u nás - PPF a J&T. I to je okolnost, jež slávě na Hradě předcházela. Plus další věc. Zeman opětovně, podlézavě a zcela zbytečně ujistil čínského prezidenta, že Česko respektuje územní integritu Číny, neuznává tibetskou exilovou vládu a souhlasí, že si Čína může ve svých vnitřních věcech dělat, co chce.
Když tedy víte, co předcházelo, je vlastně - při vší úctě k některým dekorovaným - tak trochu jedno, koho Zeman vyznamenal. Že byli tentokrát ometálováni režiséři Filip Renč a Robert Sedláček (oblečený velmi výstižně, tedy jako by přišel z běhání nebo z rybolovu), kteří pro Zemana točili, a vedle nich in memoriam komunisty umučený kněz Josef Toufar. Ano, mišmaš, ale mnohem podstatnější je to okolí. To, co „pro nás“, „pro Česko“ Zeman dělá. Jak brutálně nám škodí. Jak podporuje rozbroj, jak nás táhne k putinismu a Číně a staví proti Západu.
V projevu o sobě Miloš Zeman mluvil jako o prezidentovi zvoleném „všemi občany“. To se zase jednou mýlí v politice. Všichni občané ho nevolili. Dostal loni ve druhém kole prezidentské volby 2 717 405 hlasů z celkových 8 434 941 aktuálních voličů. Ale pravdou je, že byl zvolen v přímé volbě a že 2,7 milionu hlasů je pořádná suma. Jeho voliči mají, co chtěli. Zbytek (5 717 536) trpí – 28. října obzvlášť krutě.