Tereza Boehmová Tereza Boehmová | Komentáře
27. 2. 2019 10:40

Češi: geneticky předurčený národ lenochů a bordelářů?

Fotografové z celého světa žasnou. Novým divem se pro ně stala pole u Kyjova
Za jeho rostoucí popularitu mohou především velmi malebné terénní vlny.
Krásu místní krajiny jezdí obdivovat cizinci z celého světa. Toto je indický fotograf Som Roy.
Na jiných místech najdete téměř romantické výjevy. Toto je velice známá kaplička svaté Barbory v polích poblíž Strážovic.
Krajina má velmi zvláštní charakter, při některých pohledech působí velmi geometricky.
Foto: Tomáš Vocelka
Úsměv a ochota nestojí nic. Uklidit si kolem domu, dát do oken kytky a trochu ve vesnicích spolupracovat ohledně pořádku a úprav veřejných prostor na sousedské úrovni zvládne každý, chce to jenom trochu chtít.

A je to tu zase. Ten divný pocit v břiše. Vracíme se - jako mnoho jiných českých rodin v tomto ročním období - z lyží a přejíždíme hranice z Rakouska do Česka. Měla bych mít radost, že mířím domů, a užívat si, že nemusím stát frontu na pasovou kontrolu, která kdysi jasně oddělovala "totalitní doma" a "svobodné venku".

Bohužel, po několika metrech za cedulí Česká republika prožívám úplně jiné pocity než radost z návratu. Do očí mě hned praští několik kasin, night clubů a podezřele vyhlížejících směnáren, které se před vámi vynoří v neonových barvách ještě dřív, než se rozkoukáte a narazíte na další "czech special" - prodej trpaslíků. Ačkoliv jsme papírově dávno součástí Evropské unie a hranice fyzicky neexistují, vnímám je pořád úplně jasně. Když se na to podívám očima turisty, který k nám přijíždí poprvé, není to moc dobrá vizitka. V nepříjemném dojmu mě ještě utvrdí první pumpa, která sice prodává levnější benzin, ale ty mrňavé smrduté špinavé záchody (papírové kapesníčky nutně s sebou) už měl (obrazně řečeno) někdo dávno vyhodit do povětří a postavit znova na čisto. Jasně, něco by to stálo… a proč vlastně investovat, když benzin sype a šetrný Čech tu stejně ještě rád zastaví a vyčůrá se v nejhorším za keř. Pro nás asi "až dost dobrý".

Jak si tedy okamžitě nepřipadat jako občan druhé kategorie? Musela bych být slepá, abych si nevšimla toho kontrastu. Na jedné straně Rakousko, kde každá vesnice vypadá jako z romantického obrázku hezké upravené krajiny. Uklizené dřevo, sladěné barvy jednotlivých stavení, žádné povalující se odpadky, polorozpadlé vraky aut a traktorů, nepotřebné plechy. Všude zeleno, posekáno, uklizeno. Na druhé straně jakási kasinová džungle, zářivě nevkusné fasády, nepořádek.

Zastavit v některé z restaurací poblíž hranic, to je po týdnu rakouského gastronomického rozmazlování často dost smutná podívaná i hazard se zdravím. Rakouská obsluha kolem vás pobíhá a jídlo máte do několika minut; když chcete platit, stačí lehce pokynout. U nás často (i když výjimky samozřejmě existují) narazíte na tzv. syndrom dočasné slepoty českého číšníka, který sice popochází po restauraci sem a tam, ale ať děláte, co děláte, nějak vás nevidí. A to ani když máváte, tančíte anebo klátíte celým tělem skoro až pod stůl, abyste zaujali. Nakonec je nejbezpečnější vstát a odchytit si personál přímo "na kase" a vnutit jim objednávku či peníze na sílu.

Zajímavé je, že v zahraničí patří Češi k velmi kritickým cestovatelům, kteří za své peníze chtějí to nejlepší, dožadují se kvalitního jídla, mění si pokoje, prohánějí delegáty, chtějí výhledy na moře, umí ocenit kvalitu i zuřivě reklamovat. Doma ale na oplátku to samé turistům často neposkytují.

Kritici mohou namítnout, že všechno je to o nízkých platech, horší životní úrovni a nedostatku peněz a investic, ale zdá se mi, že je to spíš výmluva, abychom se nemuseli snažit. Úsměv a ochota nestojí nic. Uklidit si kolem domu, dát do oken kytky a trochu ve vesnicích spolupracovat ohledně pořádku a úprav veřejných prostor na sousedské úrovni zvládne podle mě každý, chce to jenom trochu chtít.

Premiér Babiš pronesl nedávno poněkud podivná slova "o národě geneticky předurčeném pro větší roli". Když odhlédnu od mrazivé rétoriky zavánějící nechvalně proslulým "vyvoleným národem", zatím se mi zdá, že pokud vůbec k něčemu, jsme na první pohled spíš předurčeni mávat na číšníky zírající do stropu, přehlížet nepořádek, všechno jen okecávat a lenošit. Přitom je to docela škoda.

Potenciál tu určitě je. V Česku je krásná krajina, kterou stojí za to udržovat a opečovávat, a trocha úklidu a spolupráce dělá divy. Některé vesnice a významná města to umí, proč se nepřidají další? Máme tu spoustu hezkých míst, kde chybí dobré hospody a restaurace s příjemnou obsluhou, ve kterých by se člověk rád zastavil a příště se tam vrátil.

Jsme přitom určitě zemí, na kterou člověk může být občas hrdý, když se podívá blíž. Naši trenéři dokážou vychovat spoustu neskutečných sportovních talentů, školy produkují řadu vynikajících lékařů, vynálezců i vědců. Jen ten typický průměrný "malý český člověk" má pořád nějak problém překročit svůj stín a chybí snaha být o trochu lepší. Přitom i drobnost udělá divy, můžeme začít třeba i tím, že občas odbouráme náš ve světě pověstný a známý "czech smile", kdy je pusa většiny obyvatel trvale a bezdůvodně naštvaně otočená koutky dolů.

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Federer rozdrtil Albota, v Basileji je už posedmnácté ve čtvrtfinále

Miláček domácích fanoušků Roger Federer porazil v druhém kole v Basileji 6:0, 6:3 Moldavana Radu Albota a při 19. startu na halovém turnaji v rodném městě si zahraje 17. čtvrtfinále. V dosavadních dvou zápasech prohrál slavný švýcarský tenista jen pět gamů.

Osmatřicetiletý Federer dnes navázal na úvodní výhru nad Němcem Peterem Gojowczykem za 53 minut a s Albotem se zdržel jen zhruba o deset minut déle. Na kurtu tak grandslamový rekordman nestrávil ještě ani dvě hodiny a upravil svou bilanci v St. Jakobshalle na 73:9.

Federer útočí v Basileji na jubilejní desátý titul, což se mu letos povedlo už na trávě v Halle. Ve čtvrtfinále se může střetnout s krajanem Stanem Wawrinkou, jehož ještě ve 2. kole čeká Američan Frances Tiafoe.

Zdroj: ČTK
Další zprávy