reklama
 
 

Češi: geneticky předurčený národ lenochů a bordelářů?

27. 2. 2019 10:40
Úsměv a ochota nestojí nic. Uklidit si kolem domu, dát do oken kytky a trochu ve vesnicích spolupracovat ohledně pořádku a úprav veřejných prostor na sousedské úrovni zvládne každý, chce to jenom trochu chtít.

A je to tu zase. Ten divný pocit v břiše. Vracíme se - jako mnoho jiných českých rodin v tomto ročním období - z lyží a přejíždíme hranice z Rakouska do Česka. Měla bych mít radost, že mířím domů, a užívat si, že nemusím stát frontu na pasovou kontrolu, která kdysi jasně oddělovala "totalitní doma" a "svobodné venku".

Bohužel, po několika metrech za cedulí Česká republika prožívám úplně jiné pocity než radost z návratu. Do očí mě hned praští několik kasin, night clubů a podezřele vyhlížejících směnáren, které se před vámi vynoří v neonových barvách ještě dřív, než se rozkoukáte a narazíte na další "czech special" - prodej trpaslíků. Ačkoliv jsme papírově dávno součástí Evropské unie a hranice fyzicky neexistují, vnímám je pořád úplně jasně. Když se na to podívám očima turisty, který k nám přijíždí poprvé, není to moc dobrá vizitka. V nepříjemném dojmu mě ještě utvrdí první pumpa, která sice prodává levnější benzin, ale ty mrňavé smrduté špinavé záchody (papírové kapesníčky nutně s sebou) už měl (obrazně řečeno) někdo dávno vyhodit do povětří a postavit znova na čisto. Jasně, něco by to stálo… a proč vlastně investovat, když benzin sype a šetrný Čech tu stejně ještě rád zastaví a vyčůrá se v nejhorším za keř. Pro nás asi "až dost dobrý".

Jak si tedy okamžitě nepřipadat jako občan druhé kategorie? Musela bych být slepá, abych si nevšimla toho kontrastu. Na jedné straně Rakousko, kde každá vesnice vypadá jako z romantického obrázku hezké upravené krajiny. Uklizené dřevo, sladěné barvy jednotlivých stavení, žádné povalující se odpadky, polorozpadlé vraky aut a traktorů, nepotřebné plechy. Všude zeleno, posekáno, uklizeno. Na druhé straně jakási kasinová džungle, zářivě nevkusné fasády, nepořádek.

Zastavit v některé z restaurací poblíž hranic, to je po týdnu rakouského gastronomického rozmazlování často dost smutná podívaná i hazard se zdravím. Rakouská obsluha kolem vás pobíhá a jídlo máte do několika minut; když chcete platit, stačí lehce pokynout. U nás často (i když výjimky samozřejmě existují) narazíte na tzv. syndrom dočasné slepoty českého číšníka, který sice popochází po restauraci sem a tam, ale ať děláte, co děláte, nějak vás nevidí. A to ani když máváte, tančíte anebo klátíte celým tělem skoro až pod stůl, abyste zaujali. Nakonec je nejbezpečnější vstát a odchytit si personál přímo "na kase" a vnutit jim objednávku či peníze na sílu.

Zajímavé je, že v zahraničí patří Češi k velmi kritickým cestovatelům, kteří za své peníze chtějí to nejlepší, dožadují se kvalitního jídla, mění si pokoje, prohánějí delegáty, chtějí výhledy na moře, umí ocenit kvalitu i zuřivě reklamovat. Doma ale na oplátku to samé turistům často neposkytují.

Kritici mohou namítnout, že všechno je to o nízkých platech, horší životní úrovni a nedostatku peněz a investic, ale zdá se mi, že je to spíš výmluva, abychom se nemuseli snažit. Úsměv a ochota nestojí nic. Uklidit si kolem domu, dát do oken kytky a trochu ve vesnicích spolupracovat ohledně pořádku a úprav veřejných prostor na sousedské úrovni zvládne podle mě každý, chce to jenom trochu chtít.

Premiér Babiš pronesl nedávno poněkud podivná slova "o národě geneticky předurčeném pro větší roli". Když odhlédnu od mrazivé rétoriky zavánějící nechvalně proslulým "vyvoleným národem", zatím se mi zdá, že pokud vůbec k něčemu, jsme na první pohled spíš předurčeni mávat na číšníky zírající do stropu, přehlížet nepořádek, všechno jen okecávat a lenošit. Přitom je to docela škoda.

Potenciál tu určitě je. V Česku je krásná krajina, kterou stojí za to udržovat a opečovávat, a trocha úklidu a spolupráce dělá divy. Některé vesnice a významná města to umí, proč se nepřidají další? Máme tu spoustu hezkých míst, kde chybí dobré hospody a restaurace s příjemnou obsluhou, ve kterých by se člověk rád zastavil a příště se tam vrátil.

Jsme přitom určitě zemí, na kterou člověk může být občas hrdý, když se podívá blíž. Naši trenéři dokážou vychovat spoustu neskutečných sportovních talentů, školy produkují řadu vynikajících lékařů, vynálezců i vědců. Jen ten typický průměrný "malý český člověk" má pořád nějak problém překročit svůj stín a chybí snaha být o trochu lepší. Přitom i drobnost udělá divy, můžeme začít třeba i tím, že občas odbouráme náš ve světě pověstný a známý "czech smile", kdy je pusa většiny obyvatel trvale a bezdůvodně naštvaně otočená koutky dolů.

autor: Tereza Boehmová | 27. 2. 2019 10:40

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama