Ač jsem ji ještě nečetl, stojí za to na ni upozornit nejen kvůli nakladatelům, kteří by se mohli ucházet o její český překlad, ale i kvůli tomu, abychom si připomněli důležitou roli tohoto myslitele, kterému bylo letos 19. června devětašedesát let. Je tedy téměř stejně starý jako Václav Havel, který si přál v roce 1989, když mu byla udělena Mírová cena německých knihkupců ve Frankfurtu v Paulskirche, aby za něj pronesl slavnostní řeč (Vystoupit z komunismu znamená vstoupit zase do dějin.).
Filozof Gluckmann patří ve Francii k takzvaným novým filozofům (nouveaux philosophes), kteří měli svého času ve světě téměř takový ohlas jako Beatles a po revolučním roce 1968 se tvrdě vypořádali s totalitarismem XX. století, hlavně s komunistickou ideologií. Takový krok potřeboval velkou odvahu v době, kdy velká část intelektuálů stála na levici.
Filozof proti komunistické totalitě
Glucksmann je považován za jednoho z nejvlivnějších ničitelů marxistické modly, kterou tak dlouho uctíval celý intelektuální evropský Západ po druhé světové válce. Sovětský disident Vladimír Bukovski o něm řekl, že je to "muž, který Paříž osvobodil od lásky k totalitě." V Polsku po založení Solidarity nechal jeho dílo tisknout v ilegálních tiskárnách Adam Michnik a i u nás se objevovaly překlady jeho esejů v samizdatových publikacích.
Za zmínku stojí, že jeho matka Martha se narodila v Praze (zemřela v roce 1975 ve Vídni), jeho otec Rubin pochází z Bukoviny (z Czernowitz, dnes Ukrajina), stejně jako Paul Celan a Eugen Ionesco. Jeho rodiče se poznali v Palestině, kam odešli ve dvacátých letech jako členové levicových sionistických hnutí z Evropy. Traduje se, že Marthu na pohledném Rubinovi zaujalo spíš to, že u sebe nosil tenkrát mezi intelektuály ve střední Evropě velice populární časopis Die Fackel (Pochodeň), který vydával ve Vídni Karl Kraus a podle kterého v Praze Ferdinand Peroutka založil Přítomnost.
V Palestině se Glucksmannům narodily dvě dcery Alisa a Micky. Jako zapálení levičáci se však na příkaz Kominterny (tedy Moskvy) celá rodina přesunula ještě před nástupem fašismu v roce 1930 do Německa, kde měla za úkol pracovat v protifašistickém hnutí. I tento sklon nevyhýbat se nebezpečí, ale spíš ho vyhledávat, bojovat proti němu a svědčit o něm, zřejmě zdědil Glucksmann po rodičích. Rodina střídavě žila v Mnichově, Berlíně a Hamburku až do roku 1937, kdy byla její činnost prozrazena a musela rychle opustit Německo, což se jí v poslední minutě podařilo. Usadila se ve Francii u Paříže v Boulogne-Billancourt a tam se také narodil André Glucksmann. Díky tomu se André stal i francouzským občanem, což rodinu ochránilo alespoň dočasně před vyhoštěním. Glucksmannovi se pak přestěhovali do Lyonu, kde žili s padělanými doklady, a proto často museli měnit byt, aby se na jejich podvod nepřišlo. Díky tomu taky nikdo z rodiny nebyl nucen nosit na oblečení žlutou Davidovu hvězdu.
Židem ve Francii
Tragédie se ale rodině nevyhnula: Otec Rubin přišel v roce 1940 o život, když torpédo poslalo ke dnu loď, na které se přepravoval ilegálně z Calais do Doveru. Touto cestou chtěl do bezpečné Velké Británie přestěhovat celou rodinu. Otce si proto André Glucksmann skoro nepamatuje. Zato si velice dobře pamatuje na to, jak ho francouzští policisté zatkli v jejich bytě v neobsazené francouzské zóně a všechny, až na nejstarší sestru Alisu, která stačila vyskočit z okna, převezli do sběrného tábora v Bourg-Lastic u Vichy, odkud Židy pak transportovali do Německa. Když mělo dojít k transportu, byly rodiny s malými dětmi v nastávající vřavě odděleny, a protože André měl francouzské občanství, byla celá rodina na poslední chvíli na nástupišti označena za "nežidovskou" a do vlaku nemusela nastoupit.
Když ale malá Micky slyšela, že se o ní mluví jako o Nežidovce, rozzlobila se a chtěla s ostatními do vlaku, matka se na ni vrhla, nafackovali jí a přihlížející policisté se prý raději otočili, aby tuto scénu, kterou si naopak moc dobře pamatuje André Glucksmann, neviděli. Později filozof napsal: Děkuji za život smělosti matky! I když by se dal říci i opak. Všichni děkovali za život malému Andrému, který měl pravé francouzské papíry.
Další klíčový zážitek, který ovlivnil život André Glucksmanna, je z doby těsně po válce, kdy židovská bankéřská rodina Rothschildů na svém zámku ve Ferriéres uspořádala přijetí pro židovské sirotky, kteří přežili šoa. Podle dnešní interpretace filozofa šlo o milou slavnost, na které se utrhl jeden mladík, zul si botu a hodil ji vztekle na bohaté dobročinné hostitele. Glucksmann samozřejmě nevěděl ani tehdy, ani dnes, co se tomu mladíkovi honilo v hlavě, ale ze všech interpretací má dnes nejraději tu, že chlapec nemohl snést představu, že po tak strašném neštěstí je možné obrátit tak snadno list a tvářit se šťastně jako všichni na zmíněné slavnosti. Glucksmann říká: Stránky osudu by se neměly tak snadno obracet.
Zlost dítěte, hněv muže
Knihu Zlost dítěte považuje třeba recenzent Romain Leick za pokus autora v cudné sebeanalýze najít kořeny celoživotního filozofického a humanistického angažmá v dětství. Doslova Glucksmann píše: "Co jsem měl dělat jiného, než zlost dítěte proměnit v celoživotní hněv muže." Na obálku knihy autor s nakladatelem vybral fotografii, na které je zobrazen jako čtyřletý se zarputilým pohledem, sevřenou čelistí a zaťatými pěstmi. Fotografie tedy pochází z roku 1941, kdy jeho otec už byl rok mrtvý a kdy měl za sebou zřejmě i noc, kdy je vyzvedli policisté a odvedli do internačního tábora. V té době, mezi třetím a sedmým rokem, měl André Glucksmann dvě jména, tedy dvě identity: v papírech měl napsáno Jojo Riviére. Zřejmě na toto jméno měla rodina vystavené falešné doklady.
Ze své dětské zkušenosti si filozof odvodil jedno zásadní poučení: neexistuje žádný definitivní konec ideologií. Zločin netečnosti je v jeho očích to nejhorší, co existuje, je právě tím, co dovoluje lidem se za jakýchkoliv okolností tvářit, že svět je v pořádku, a tím zároveň dovoluje, aby se na ty, kteří něco skutečně dělají pro změnu, dívala většina jako na blázny, kteří se o něco marně snaží. Pohroma podle něj musí být rozeznána a pranýřována a musí se proti ní bojovat: Právo na to vměšovat se do všech veřejných věcí je největší přednost humanity. Ale Glucksmann zároveň upozorňuje na to, že intelektuál nesmí nikdy toužit po moci, když nechce sám sebe zradit. Přesto, a snad i právě proto, ale intelektuál nese vždy odpovědnost za zamlčování nepravostí a zneužití moci.
Pohled do tmy
Úkol intelektuála spočívá podle Gluscksmanna v tom neustále používat svůj kritický rozum na veřejnosti, jak to již kdysi požadoval Kant, ale ne jako našeptávač princů, ale jako ten, kdo varuje, připomíná a je seismografem otřesů veřejného života. Filozof je podle něj ten, kdo se dívá do tmy. On sice může svůj oheň zapálit, ale nemůže uniknout temné komoře, ve které se odehrává lidská existence.
André Glucksmann nebyl nikdy akademickým teoretikem či pojmovým systematikem, rád pracuje s metaforou a někdy se o něm hovoří jako o filozofickém reportérovi. Byl ve Vietnamu, ve východní Evropě, v Jugoslávii, v době krize i v Čečensku.
V poslední době Glucksmann kritizoval například velmi ostře bratrství prezidenta Chiraca a kancléře Schrödera s "rybookým" vládcem Kremlu a bývalým důstojníkem KGB Vladimírem Putinem. Naproti tomu ocenil kancléřku Merkelovou za její velice věcný a rovný vztah jak k Bushovi, tak k Putinovi.
Prý od Aristotela, píše Der Spiegel, si Glucksmann vypůjčil průpovídku: Mít skutečnou odvahu znamená mít strach z nebezpečí a vydržet ho. Vidět nebezpečí a obávat se ho, to je věc filozofického varování a vysvětlení, zbytek je odpor a ten se týká všeho. Glucksmann k tomu v nové knize dodává: Já nejsem prorok apokalypsy, já se snažím jen domýšlet věci až na dno (on říká na kůži).
Autor je novinář a spisovatel.
