To je hlavní důvod, proč Jiří Paroubek čím dál častěji hovoří o změně volebního systému.

Problém je ale v tom, že ani na této změně se nemohou moc snadno domluvit obě nejsilnější strany, protože i na ni mají odlišné názory. Navíc je třeba připomenout, že tuto patovou situaci zavinila právě poslední změna volebního systému z roku 2000. Byl zaveden tzv. d'Hondtův dělitel, což je řada celých, po sobě jdoucích čísel, jimiž se dělí počet hlasů každé strany, která překročila pětiprocentní minimum: zjišťuje a porovnává se v ní průměrný počet hlasů vynaložený na každý další mandát pro každou stranu.

Rovněž se tehdy zmenšily volební obvody a vzrostly prahy pro vstup do parlamentu. Kdyby zůstalo při starém, zelení by měli mnohem více poslanců a koalice jasnou většinu.

Česká situace je specifická: máme jednu stranu s nulovým koaličním potenciálem střední velikosti a dvě malé strany, které nejsou nijak tradičně spárované s velkými dvěma stranami, což nedovoluje mechanicky přebírat vzory ze zahraničí se zaručeným výsledkem.

Jiří Paroubek nejčastěji hovoří o Francii jako o možném vzoru, podle kterého by se dal náš volební systém změnit. ODS zase vidí vzor ve Velké Británii. Podívejme se proto na oba tyto modely zevrubněji.

Francouzská dvě kola

Francie má dvoukolový většinový systém. V prvním kole uspěje kandidát, který získá ve svém volebním obvodu více než padesát procent hlasů. V obvodech, kde nikdo z kandidátů většinu nezíská, se uskuteční druhé kolo, do kterého postupují všichni, co získali více než 12,5 procent hlasů. Z druhého kola postupuje ten, kdo získal nejvíce hlasů, a to i v případě, že nemá nadpoloviční většinu.

Důležitá je však mezifáze mezi prvním a druhým kolem.

Programově blízké strany, které si přímo konkurují, jsou pod rizikem vzájemného vyblokování nuceny vyjednávat a stahovat své kandidáty ve prospěch silnější strany a vyžadují za to identické kroky od téže strany v jiném obvodu, kde je situace opačná.
V praxi to pak vypadá tak, že v prvním kole volí občan stranu, která mu nejvíce vyhovuje, a ve druhém kole si vybírá mezi koalicemi budoucí vládní sestavy. Pokud se mu vznikající koalice nelíbí, může volit úplně jinak, nebo nejde k volbám vůbec.

Politolog Jiří Pehe upozornil na to, že u nás existují  obavy z toho, že by tento systém posílil komunisty, protože kandidáti ČSSD by v obvodech, kde jsou komunisté silnější než ČSSD, odstupovali ve prospěch KSČM. Jenže zkušenosti ze senátních voleb zatím vypovídají o opaku. Zatímco v Poslanecké sněmovně mají komunisté zhruba sedminu všech křesel, v senátu je to jen čtyřicetina. Zaznívají i hlasy upozorňující na to, že užší spolupráce ČSSD a KSČM v dvoukolovém systému by vedla k rychlejšímu sjednocení levice.

Jedno kolo v Británii

Velká Británie má jednokolový většinový systém, v němž vyhrává mandát kandidát, který získá ve svém obvodě nejvíce hlasů. ODS tento model prosazuje hlavně proto, že pracuje s kombinací silných osobností a dobré fungující stranické organizace, což by ji v současné době mohlo hodně pomoci.

V takovém případě samozřejmě může většinovou vládu sestavit i politická strana, která získala třeba necelých třicet procent hlasů. Kandidáti malých stran jsou prakticky vyřazení ze hry. A to je ten hlavní problém. Malé strany jsou právě tím faktorem v politice, který nutí velké strany ke kompromisům a zabraňují či brzdí jednoduchá ideologická řešení, která bývají vždy nebezpečná, a to zvláště v postkomunistických zemích, kde model demokracie je velice křehký a nezažitý.

Malé strany pomáhají vytvářet konsenzuální politiku, která je základem politické kontinuity: zabraňují rychlým skokům doleva i doprava po každých volbách.

Už jen z tohoto velmi stručného přehledu ale vyplývá, že každý zásah do volebního systému, byť matematicky se může zdát velice racionální, vyvolá těžko předvídatelné vedlejší účinky, a proto není žádným zázračným všelékem.

Item

K prosazení změn volebního systému, na kterém by se nejspíš nakonec ODS a ČSSD asi dokázaly dohodnout, je třeba ústavního dodatku a ten by prošel jen v dolní komoře. V Senátu obě velké strany nemají ústavní většinu, senátoři malých stran by takové změny rozhodně nepodpořili, protože jsou namířeny proti nim. A protože má Senát v takovém případě absolutní veto, změnu by určitě odmítl.

Kdyby šlo jen o posílení většinových prvků, tak by s největší pravděpodobností změna narazila zase na Ústavní soud, který ji již jednou v roce 2000 zamítl.

Diskuse je tedy jen teoretická a taky populistická: Jiří Paroubek tím dává najevo, že je schopen vyřešit každou situaci, i když to momentálně řešení nemá. Minimálně do říjnových senátních voleb.

Politicky prospěšnější by bylo se učit spíše kompromisům než po každém patu měnit pravidla hry, jako to dělají děti na pískovišti.

Autor je novinář a spisovatel.