reklama
 
 

Zvítězil starý dobrý klid na práci. Babiš i Okamura vytěžili naše instinkty ze 70. a 80. let

23. 10. 2017
Mějte se pořád "stejným způsobem" dobře - a hlavně to nechte na nás.

Vítězem parlamentních voleb se stal klid na práci. Kdyby se z výsledků a ostatních souvisejících informací měla sestrojit matice motivů českého voliče, různé podoby klidu na práci by v ní hrály rozhodující roli.

Pojem "klidu na práci" odkazuje ke společenské smlouvě mezi režimem a občany v 70. a 80. letech minulého století. Jazyk státostrany KSČ s ním pracoval jako s klíčovým prostředkem disciplinace obyvatelstva - které v naprosté většině "klid" výměnou za tichý souhlas s komunistickým panstvím akceptovalo. V praxi to obnášelo pocit jistoty (že vládnou Moskvou kontrolovaní komunisti se vším, co k tomu patří, včetně stagnace a nesvobody), ale také pocit materiálního zabezpečení.

Doktrína klidu na práci úspěšně zakořenila. "Klid na práci" u nás zůstává jedním z nejúspěšnějších politických konceptů. Porozumění politiků s voliči se o něj opírá dodnes. Narušitelé klidu na práci, veřejní nepřátelé, to byli za komunistů "živly" a "chuligáni", dnes "nepřizpůsobiví" a "paraziti". Dřív nám škodili disidenti ve službách západních imperialistických centrál, dnes například "ekoteroristé" nebo "vítači".

V rušném propojeném světě je předpokladem klidu na práci izolace. Zdroj neklidu představuje to, co přichází zvenčí, změna, kterou nemáme pod palcem. Takže v první řadě - v jazyce některých politiků, ne ve skutečnosti - islám, migrace, ale i Brusel. Samozřejmě euro. Musíme se zavřít do sebe, oplotit vůči cizím vlivům, pak klid na práci ubráníme. Slibovali ve volbách kandidáti s puškou v ruce i bez ní.

Touha po klidu (nejen na práci) se promítá také do odporu vůči sebeomezování, proti tomu, abychom si utahovali opasky. Do věcí každodenního života, do kánonu růstu a spotřeby. Viz třeba chválu automobilismu, ba mobilizaci v jeho jméně, v kampani Václava Klause mladšího. Ať v Praze žijou auta, klid na ježdění a parkování si rozvracet nedáme. Zelení, typičtí narušitelé klidu na práci, ve volbách propadli. Zvítězil beton.

Strategickým politickým nepřítelem klidu na práci je komplikovanost a náročnost. To zdaleka nejlépe vyhmátl Andrej Babiš. Už zapojením příslovce "prostě…" do volební kampaně 2014. Letos ukázal prstem: klid na práci (na makání, chlubí se ANO) ruší tradiční strany a jejich žvanění a blábolení. Nebýt jich, je líp. Mrkněte na moje billboardy.

A spousta voličů to slupla jako malinu. Staré instinkty zafungovaly perfektně.

Leckdo se podivuje, že v časech, kdy hospodářství kvete, benzin je levný, lidé si s důvěrou půjčují atd., uspěly ve volbách protestní nebo protestně se tvářící strany. I to je ale vysvětlitelné požadavkem klidu. ANO a SPD ve skutečnosti neslibují změnu, ale uchování statu quo prosperity, o kterou se strachujeme úměrně s její výší. ANO skrze manažerskou demokracii zrychlenou jako výrobní linka, SPD víc než pevnou rukou.

Jak Babišovo, tak Okamurovo poselství míří v první řadě proti narušitelům klidu a úspěchu. Babiš: proti blábolícím tradičním politikům, co chtějí něco řídit, ale "nepostavili ani psí boudu". Složitou demokracii dialogu a konsenzu přebrousíme manažerskými postupy. Okamura líčí údajné hrozby mnohem apokalyptičtěji, tomu odpovídá i jeho program, ale jde na to podobně: postarám se, aby nikdo a nic nerušilo.

Mějte se pořád "stejným způsobem" dobře - a hlavně to nechte na nás.

Když deník Salzburger Nachrichten napsal, že volby zpustošily dědictví Václava Havla, mimochodem připomněl i to, že komplikovaný, náročný demokrat Havel byl pro řadu lidí - nejen za komunistů, kdy ho znal málokdo, ale hlavně potom, na Hradě! - typickým narušitelem klidu na práci. Pochyboval. Babiš a Okamura nepochybují o ničem. V první řadě ne o sobě. To se dobře prodává.

O prezidentovi rozhodneme za tři měsíce. Není pravděpodobné, že by kádr voličů a jeho psychologický profil mezitím prošly nějakou rapidní změnou. To není povzbudivá zpráva, protože favoritem klidu na práci je Miloš Zeman. Je libo akční balíček Zeman a Babiš - dva v jednom?

autor: Jan Lipold

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama