Roky tlacháme o digitalizovaném vzdělávání. Najednou tu je. Věky řešíme, jak se efektivně postarat o seniory. Znenadání to musíme vymyslet přes noc. Léta debatujeme, že je třeba snižovat vedlejší náklady práce. Najednou je stát odpouští úplně. Roky řešíme mizerný management a podfinancování zdravotní péče. Teď není větší priority…
Tato krize je jistě především tragédií. Ale právě proto, že je tak obrovská, bude mít nepochybně i systémové dopady. A je tedy jen na nás, zda zdravotní, sociální i ekonomické havárie využijeme k tolik potřebným reformám Česka.
Největší reforma školství od roku 1989
Slavný moravský rodák, nepříliš úspěšný rakouský ministr financí a velmi vlivný americký ekonom Josef Schumpeter tomu říkal kreativní destrukce. Původní Marxovu myšlenku o ekonomických rozporech kapitalismu domyslel do úplně nových souvislostí. Hospodářské zlomy začal popisovat jako záměrné zničení něčeho starého, nevyhovujícího, aby se uvolnil prostor pro něco nového. Jeho teze se stala tak populární, že už se neomezuje jen na ekonomické inovace a hospodářský cyklus, ale kreativní destrukce dnes už vyhlížíme skoro v každé krizi.
Zásah koronavirem je obrovský, mnoho západních zemí po krizi přizpůsobí minimálně své zdravotní systémy. Ale prostor pro kvalitativní zlepšení je mnohem větší a snad nikde na světě teď není tak velký jako v České republice.
Stačí si jen uvědomit tu absurditu: Opravdu vede cesta do 21. století k všem těm 5G sítím a 3D tiskárnám přes šití roušek ze starých trenýrek, abychom přežili do příštího měsíce, kdy nám přestane chodit výplata?
Tu pochopitelnou frustraci si samozřejmě můžeme na chvíli kompenzovat nadáváním na vládu či sáhodlouhými rozbory prezidentských projevů, ale tomu bychom neměli podléhat. Jen ztrácíme čas. Za podomácku štupovanými rouškami se teď skrývá obrovská paleta příležitostí. Jen je správně využít.
Jen namátkou. Ještě nikdy se v Česku takovou rychlostí nešířila digitalizace vyučování. Roky pomalých byrokratických posunů odnikud nikam v metodických dokumentech o využívání moderních technologií jsou teď smeteny kreativní destrukcí, protože učitelé ze dne na den musí zadávat úkoly distančně.
Na co se léta bez úspěchu vyčleňovaly evropské peníze, je během jednoho víkendu revolučně vyřešeno. Do konce měsíce si mnozí učitelé i žáci dokonale osvojí všechny možné hangouty, digitální Classromy, hromadné Skypy a Moodly.
Není to určitě cesta ke zlepšení výuky, kterou by si kdokoliv přál, ale najednou po viru bude možné se bavit o vzdělávání úplně jinak: Kolik toho středoškolští žáci musí dávat na papír? Kolik toho zvládnou ve skupinách projektově? Musí vysokoškolští studenti opravdu prosedět tolik času v posluchárnách?
Konec daňového odcizení od práce
Nebo jiná kreativní destrukce. Práce a její zdanění. V Česku se snad nenajde jediný ekonom, který by souhlasil s vysokým zdaněním práce.
Pravicovějšímu bude vadit ta obrovská zátěž sociálního pojištění (de facto rovná daň), která devalvuje především nižší výdělky na nepřijatelně nízkou čistou mzdu a zaměstnavatelé tak nemají dostatečnou pobídku k vytváření nových pracovních míst.
Levicovější zas bude asi upozorňovat, jak výrazné je v Česku zdanění práce oproti třeba majetkové berni. Ta debata se táhne desetiletí a nic. Až najednou přijde koronavir a je průšvih, protože pokud by stát nepodpořil mzdy, firmy začnou ve velkém příští měsíc propouštět. Výsledek? Stát se zaručí za mzdy zaměstnavatelů v karanténě.
Spolu s tím vyplouvají na povrch dlouho neřešené problémy - sociální garance pro živnostníky či absurdně protahované exekuční řízení, které si žádný stát v útlumu nemůže dovolit.
Pokud krize bude trvat déle, stát proplácení mezd jistě brzo opustí a místo toho přejde na úlevy z pojistného, což vyvolá debatu, jak by se mělo zdanění práce změnit po krizi. Rozhýbá se tak to, co bylo čtvrt století zatuhlé.
Naučí se už Babiš investovat?
A do třetice - veřejné investice. Ti, kteří před dekádou nezvládli ekonomickou krizi a uvrhli nás fiskální restrikcí na nepravém místě do světově unikátní a zcela zbytečné dvojité recese, dnes opět zbožšťují tvrdé škrty. Naštěstí už jen z opozičních lavic.
Současná vláda se sice také zatím v designování ekonomického stimulu ztrácí, ale nepochybně je ochotna ekonomiku mohutně podpořit. Pokud začne tam, kde dosud marketingově vítězila, ale fakticky totálně prohrávala - totiž u veřejných investic -, bude to dobrá zpráva.
Andrej Babiš se od roku 2014 zaklíná tím, jak "rozinvestoval" Česko. Pokud tím ale nemyslí své drobné dotační podvody a střety zájmů svých firem, pak nevidíme reálně nic. Jednotky kilometrů dálnic. Rychlovlaky, do kterých snad nasednou až naši vnuci. Digitalizaci státní správy udušenou papírováním.
Koronavir se ale už nespokojí s virtuálními osmi biliony v Národním investičním plánu, kde stačí žonglovat se sportovními halami, které nikdo nechce. Pokud vypadne soukromá poptávka, musí ji ve velkém nahradit právě veřejné investice. Nejen kvůli záchraně celé ekonomiky, ale i našich jednotlivých osudů, které se od dobře placené práce mohou velmi rychle přesunout na úřad práce.
Česko v oku reformního uragánu
Koronavirus už nyní změnil mnohem více, než se zdá. Většina z nás stále ještě žije v předkoronavirové době a touto optikou nahlíží dnešek. Důležité je to nandat premiérovi za nedostatek roušek. Pohanit prezidenta, co zas řekl.
To jistě má svou terapeutickou hodnotu, abychom se lépe vyrovnali s šokem, protože tak masivní změnu nikdo z nás ještě před pár týdny nečekal.
Opravdu důležité ale budou ve světě po koronaviru úplně jiné věci. Babiše nepotopí nedostatek roušek, ale může ho snadno smést uragán kreativní destrukce, v jehož oku jsme se nečekaně všichni ocitli.
Pokud rychle dokáže ekonomiku reformovat a zachránit z ní to produktivní a perspektivní, může politicky ještě nějaký ten pátek přežít. Pokud ale reformám bude bránit, koronavirová kreativní destrukce jeho politickou kariéru roztrhá na kusy.
