Takové otázky a mnohé další již notoricky provází (bohužel vždy) chvilkový mediální zájem o tuto kauzu, spojený vždy buď s blížícím se udělením státních vyznamenání, či pokud některý z aktérů občas vystoupí v nějakém českém médiu. Nejinak je tomu letos.

Zatím poslední ožehavá diskuse na toto téma proběhla asi před půl rokem, kdy se Josef Mašín ml. nechal v televizi slyšet, že považuje Václava Havla za slabého politika, který zradil český národ tím, že adekvátně nepostihl komunistickou stranu a který nese lví podíl na nepotrestání mnohých komunistických zločinců.

Případ této odbojové skupiny je skutečně jistým zrcadlem české společnosti ve vztahu ke 40 letům komunistické totality. Odráží nejenom totalitní stigma, které "budovatelská éra" zanechala v myslích lidí, ale především notnou dávku pokrytectví spojenou s vlastní (ne)schopností realisticky zhodnotit a docenit jisté části vlastní minulosti. A pojďme ihned k věci : kolik z těch, kteří v tom horším případě spílají Mašínům a spol. do vrahů (pokud sami nejsou komunisté), či v tom lepším považují jejich činy za "nepřípustné", přispěli svou měrou k boji proti totalitě? A když ano, tak jak?

Mašínobijci

Ač sám velký kritik a odpůrce všemožných publicistů, politiků a samozvaných intelektuálů snažících se vykreslit český národ jako bandu "hloupých Honzů", či jej všemožně karikovat a shazovat, musím bohužel uznat, že se již pravidelně v rozmezí několika let v našem národě objevuje "jistá" část lidí. Tato část není v jistém období (ať již jde o okupaci, či totalitu) vidět, ale o to víc je o ní slyšet poté, když je již po všem. A to zejména v superlativech a oslavných chórech na "statečné bojovníky". S odstupem let pak tito "hrdinové" kritizují všechno možné, mluví o tom jak co mělo být, či nemělo, co je ospravedlnitelné a co nikoli. Jejich skutečný podíl na boji za svobodu je pak v drtivé většině mizivý.

Takovými jsou ve velké většině i výše zmínění "mašínobijci". Je lehké dnes říkat, že střílení na východoněmecké policisty nebylo nutné, že zabití pokladníka Rošického je sprostá vražda, že zapalování stohů byl obyčejný kriminální čin, notabene škodící prostým lidem. Ale mají lidé, z jejichž úst tyto "argumenty" slýcháme o skutečném pozadí a hlavně důležitých souvislostech "mašínovského" problému alespoň částečné historické povědomí? Z jejich mnohých projevů se zdá, že nikoli.

V průběhu let opanovala kauzu odbojové skupiny bří Mašínů řada nesmyslů, historických nepřesností a ideologických frází.

Proti tyranské mašinérii

Jednou z hlavních a nejzávažnějších věcí je označení činů této odbojové skupiny za jasně kriminální a odsouzeníhodné poukazováním na "kontinuitu právního systému". Obecně je známo, že po roce 1989 se český právní řád vydal cestou kontinuity právního vývoje, jinými slovy, někdejší totalitní právní řád nepřestal platit a tak bylo obvyklé, že mnoho někdejších funkcionářů a kádrů, kteří se k soudu dostali, odsouzeno být nemohlo, neboť jejich činy díky kontinuitě v podstatě protizákonné nebyly.

Ti, kteří princip kontinuity zastávají, pak tvrdí, že Mašínové nejenom porušili zákon, ale že také nerespektovali posvátnost lidského života. Tvrdí, že příslušníci SNB, které odbojová skupina zabila, se ničím neprovinili, jednali v duchu zákonů tehdejší doby a byli nevinnými oběťmi "extremistické, teroristické" bandy". Porovnejme tento argument se situací druhé světové války. Tehdejší protinacistické odbojové skupiny svým způsobem také "porušily zákon", když se se zbraní v ruce postavily okupantům. Při akcích odbojářů a partyzánů také zahynula spousta nevinných nezainteresovaných lidí (čímž jejich smrt není nijak zlehčována). Ozbrojený odpor vůči nacistům je samozřejmě uznáván, boj se zbraní v ruce vůči komunistům často s výhradami, či vůbec. Proč?

Je například známo, že odbojová skupina Tří králů, vedená Josefem Mašínem starším, umístila v Říši 2000 bomb, připravovala atentát na Himmlera a odpálila bomby na ministerstvu letectví. Není pochyb, že v akcích zosnovaných Třemi králi byli zraněni, či zabiti civilisté buď přímo, anebo v důsledku zpravodajských informací, které zaslali západním spojencům. Je smrt těchto nevinných lidí správná? Určitě ne, ale budeme to snad označovat za "zločin"? Nikoli, Tři králové stáli proti tyranské mašinérii, navíc ve válečném stavu a civilní oběti byly hořkou daní, jakou si válka vybírá.

V pozici štvané zvěře

V obdobné situaci stála odbojová skupina bratří Mašínů. Bohumil Doležal ve svém článku na jednu stranu přiznává, že by rozhodně neměli být za své činy být souzeni, ale jedním dechem odmítá jejich vyznamenání poukázáním na údajnou neexistenci občanské války v té době na tehdejším československém území.

Občanská válka skutečně neprobíhala, zde byla v neustálém "útoku" pouze jedna strana, probíhal zde cílený "občanský teror" ze strany vládní moci. Československo let padesátých se sice nenacházelo ve válečném stavu v pravém slova smyslu, ale komunistický režim vyhlásil třídní boj, kdy jasně deklaroval, že kdo nejde s ním, jde proti němu. Svým odpůrcům a lidem, kteří se mu z určitého iracionálního důvodu znelíbili, vyhlásil válku a vynesl nad nimi ortel smrti. Tito lidé se stali štvanou zvěří. Měli nějakou jinou možnost, než se svým katanům bránit se zbraní v ruce? Mohla skupina bratrů Mašínů svobodně opustit svou zemi? Nikoli. Střílelo se na hranicích (a nejenom na nich) do neozbrojených lidí? Ano. Čili co jim zbývalo?

Argumentování údajným "porušením zákonů tehdejší doby" neobstojí. Ve slušné společnosti je zvykem nebrat právní řád totalitního režimu v potaz. Tehdejší legislativa může být z právního hlediska legální, pokud byla přijata nějakou schválenou zákonnou normou, těžko ji však považovat za legitimní. To bychom takto klidně mohli jedním škrtem ospravedlnit celou nacistickou éru. Lidé, kteří se jí vzepřeli přece také porušili tehdejší "zákony".

Milicionáři, kteří padli za své ideály

I některé kruhy obhajobě Mašínů příliš nenakloněné překvapivě často přijímají konsenzus, ve kterém považují za ospravedlnitelný boj a zabití několika východoněmeckých policistů na území NDR. Za "nepřípustné" je však považováno zabití "pokladníka" Rošického a příslušníků SNB v Chlumci nad Cidlinou a Čelákovicích. Přitom šlo v obou případech pouze o bojovou reakci.

Každý vycvičený člověk by se v situaci Mašínů nezachoval jinak. Stejně jako "pokladník" Rošický, byl i příslušník stanice SNB v Chlumci zabit v boji, během zápasu o zbraň. Polemizovat se dá v případě podříznutého policisty v Čelákovicích. Uvědomme si ale však, že jak milicionáři, tak příslušníci SNB a ostatních bezpečnostních složek skládali přísahy, ve kterých slavnostně slíbili "nasadit i život v boji za zájmy Československé socialistické republiky". Všichni tři šli do služby dobrovolně a v boji za své "svaté ideály" padli, nevidím v tom tedy žádný problém. Onen pokladník by o svůj život možná nepřišel, kdyby Josefu Mašínovi při zajetí nezatajil střelnou zbraň. Smrtící výstřel vyšel během zápasu o tuto zbraň. Rošický byl navíc, pokud vím, členem tzv. Lidových milicí, neústavní polovojenské bojůvky ve službách komunistů.

Je velmi smutné, že jedno z největších hrdinství našich moderních dějin musí být neustále obhajováno, jakoby se jednalo o nějakou "neslušnou" věc. Kolik diskusí a ostrých polemik bude muset ještě proběhnout, než si většina lidí uvědomí, že činnost odbojové skupiny bratrů Mašínů je příkladem bezmezné statečnosti a postavení se totalitní tyranii, příkladem hodným následování? Jistě mnoho. Je to však věc, která za obhajobu rozhodně stojí.

Ondřej Šlechta, vysokoškolský student, Teplice