Od reformy si Němci slibují poměrně hodně: kromě vyjasnění kompetencí mezi zeměmi a spolkem má přinést i zrychlení legislativy. Také proto nešetřili politici po jejím schválení vzletnými slovy. Edmund Stoiber označil novelu za "Matku všech reforem" a den jejího schválení za hvězdnou hodinu federalismu. Místopředseda frakce CDU v Bundestagu Wolfgang Bosbach ji zase považuje "za největší státní reformu v dějinách Německa". Střízlivější Angela Merkelová mluvila o "dobrém dni pro Německo".
S vládním nadšením kontrastoval spíše chladný přístup opozice. Pro předsedu svobodných liberálů Guida Westerwelle je reforma pouhé torzo, protože jí chybí daňová reforma. Socialista Bodo Ramelow byl ještě tvrdší. Reforma je podle něj nepřátelská k chudším zemím na východě, bohatší západní sousedi je prý v zostřené konkurenci převálcují. O matce reforem podle něj nemůže být řeč, nanejvýš tak o kříženci mezi macechou a tchýní. Část pravdy oba kritici jistě mají, nic to ale nemění na tom, že reforma federalismu přináší hlavně pozitivní změny.
Německý federalismus? Nepřehledný propletenec
Jejím hlavním přínosem je alespoň částečné rozetnutí německého politického propletence, který vzniká jako důsledek sedmnácti různých zákonodárství - šestnácti zemských a jednoho spolkového. Dosavadní nejasnosti, které z tohoto složitého systému pramenily, se reforma snaží odstranit. Země tak například nově dostaly pravomoc rozhodovat o platu svých úředníků, připadla jim také podpora bydlení, vybírání pokut či shromažďovací právo. Spolek naopak získá výsostná práva v atomové energetice, ochraně životního prostředí či obraně proti teroristům.
Podpora bydlení pro země, ekologie pro stát - rozdělení jistě smysluplné. Ne ve všem ale skutečně důsledné. Vzhledem k tomu, že vláda si potřebovala zajistit souhlas v Bundesratu - komoře zemí - musela udělat mnoho ústupků. A tak například ochrana životního prostředí není pořád zcela sjednocená: zatímco ochrana ohrožených druhů nově připadla spolkové vládě, vytyčování chráněných krajinných oblastí zůstalo v rukou zemských parlamentů.
Reforma financí chybí
Nejen tento nedodělek ale kritici reformy napadají. Mnohem horší je podle nich chybějící změna ve financování spolkové republiky. Ačkoliv země získaly řadu nových kompetencí, jejich příjmy zůstaly na staré úrovni. Podstatná část daní totiž i nadále poteče do společné spolkové pokladny. Zachován zůstal také princip solidarity, který nakazuje bohatším zemím, aby svým chudším příbuzným v nouzi pomáhali.
Na odpor narazil i fakt, že zemské vlády budou nyní moci rozhodovat o platech svých úředníků. Kritici to považují za další krok k bezbřehému soutěžení a přetahování mezi zeměmi, jistému druhu "federálního darwinismu", jak se vyjádřil Ralf Stegner z SPD. Nejen podle něj hrozí, že všichni kvalifikovaní úředníci odejdou z východu na západ, z chudých do bohatých zemí. Nůžky mezi západem a východem se tak prý ještě více rozšíří.
Ani nejtvrdší kritici však nepopírají, že reforma znamená jasný přínos pro zrychlení německého zákonodárství. Zatímco dříve musela naprostá většina zákonů prodělat kolečko nejdříve v Bundestagu a potom ještě v Bundesratu, nyní bude dolní komora schvalovat až 70 procent všech zákonů. Kromě zrychlení by to mělo přinést i zkvalitnění zákonodárství, doufají autoři novely. Zatímco dříve musela být pro zákon získána většina zemských vlád, což se neobešlo bez řady ústupků, nyní může spolková vláda psát zákony bez autocenzury.
Na nákupy o půlnoci
Němcům ale reforma nepřinese jenom velké systémové změny, dotkne se i jejich každodenního života. Všechny země například plánují, že využijí svých nových kompetencí v regulaci obchodu a povolí obchodníkům čtyřiadvacetihodinovou otevírací dobu. Zatímco spolek dříve její prodloužení připouštěl pouze výjimečně - jako třeba nyní při mistrovství světa - očekává se, že země se nebudou příliš cítit vázány tradicemi. Až na nedotknutelnou svatou neděli, samozřejmě.
Výsledek novely v obou komorách parlamentu byl přesvědčivý. V Bundestagu získal 18 hlasů nad ústavní většinu, v Bundesratu pro něj hlasovalo 14 zemí ze šestnácti. Pro vládní koalici úspěch právě včas. Po několika bezproblémových měsících totiž černo-červený tým Angely Merkelové zažil na začátku prázdnin první vážnější krizi.
Problém jménem Merkelová
Vše začalo poté, co kancléřka odmítla dodatečné daně na zaplacení reformy zdravotnictví, ačkoliv se předtím na vypsaní daní dohodla se sociálně-demokratickými partnery. Merkelová porušila slovo na nátlak vlastních stranických špiček a vysloužila si tak od politiků SPD nevybíravé útoky. Podle Johannese Kahrse z konzervativní části sociální demokracie není výkon Merkelové od začátku jejího vládnutí nijak oslnivý. Nepomohla podle něj Německu od vysokých plateb do kasy EU, uvrhla Německo do vojenského "dobrodružství" v Kongu a plánuje podobný "nezodpovědný" kousek i v Jižním Sudánu. Podtrženo a sečteno: Merkelová je největší současný problém Německa, myslí si Kahrs.
Kancléřka si ale ze sociálně-demokratických výtek příliš hlavu nedělá. Jejich autory upozornila na výsledky voleb, které CDU se sesterskou CSU vyhrála, a na to, že každý by chtěl být kancléřem, ale odpovědnost nyní nese ona. Kancléřkou jsem já! prohlásila, kdyby to snad ještě někomu nebylo jasné.