"Všichni Ti přejeme z celého srdce, aby ses co nejrychleji uzdravil. Držíme palce. Morgenstern měl taky příšernej pád a vrátil se ke skákání na velice vysoké úrovni. Totéž Ti přejeme. Super, uzdravuj se. Lékařům a celému personálu přeju samé úspěchy v jejich tak odpovědné práci. To je jejich zásluha, že se Jan tak rychle dává do pořádku, ať Vás dobrý Bůh vede, aby Vaše práce nikdy nebyla marná. Janovi přeju trpělivost, vytrvalost, sílu a svěřuji ho Nejsvětější Matce, aby bděla nad ním a nad těmi, kdo se o něho starají. Nedivil bych se, kdyby se Mazoch vrátil na můstek, což mu přejeme z celého srdce."
Tak čtenáři reagovali na jeden ze spousty článků na portálu deníku Gazeta Wyborcza, který referoval o nešťastném pádu českého skokana na lyžích v Zakopaném.
Mazoch ve Wikipedii
Vůbec se ten strašný pád stal na pěkných pár dní jedním z hlavních nepolitických témat polských médií. Samozřejmě i se spory o odpovědnost samotných sportovců, ale hlavně organizátorů. Odborně a neprodleně se do těch sporů zapojila také prokuratura v Zakopaném. Zajistila si záznamy o síle větru, televizi požádala o poskytnutí záznamů. Dnes už víme, že porušení zákona nenašla, i když debaty o odpovědnosti ve vrcholovém sportu tím určitě neskončí.
Jan Mazoch má své, podle všeho docela čerstvé, heslo taky v polské Wikipedii; informuje o jeho sportovních úspěších, ale připomíná i úspěchy jeho dědečka Jiřího Rašky. Titulní stránky novin, tisíce ujištění o modlitbách. Jistě je za tím i zděšení: Poláci by neradi byli spojováni s neštěstím, a tak jim zprávy o rychlém uzdravování Jana Mazocha jistě přinášejí velkou úlevu i proto.
Co mi to připomíná?
Četl jsem párkrát, taky v ohlasech pod svými polskými články v Aktuálně.cz, že Poláky člověk musí buď milovat, nebo nesnášet (možná dokonce: nenávidět?). Takovému postoji nerozumím a asi už rozumět nebudu; nějak si nevybavuji národ, který bych nenáviděl. Ale že mám Polsko rád, k tomu se ochotně přiznám.
Vzpomínka na Havla
Ty ohlasy na neštěstí Jana Mazocha mi volně připomněly všelijaké zážitky z posledních let. Když byl Václav Havel vážně nemocný a já jsem zrovna byl v Polsku, začínal snad každý rozhovor otázkou po jeho zdraví a vyhlídkách. Když byla v roce 1997 na Moravě hrozná povodeň, telefonovali a psali mně polští přátelé, a to ne jen ti nejbližší, jak se mi daří a nepotřebuji-li nějakou pomoc. Totéž se opakovalo při povodních v roce 2002.
A ještě něco. Když v roce 2003 nejprve Poláci rozhodli v referendu o svém vstupu do Evropské unie, které nás čekalo zakrátko, poslal jsem do Polska blahopřání několika přátelům. Dodnes jsem si zachoval odpovědi. Tady jsou aspoň některé: "Držím vám palce, Jacek Držíme vám palce, Marta a Adam Držím vám palce, Jarek Přejeme úspěch o vašem víkendu!!! Krzysztof Moc díky, brzo se tam v Unii, potkáme, Witek Díky, čekáme na vás. Pozdravy z Polska, Ryszard Dík za blahopřání. Teď čekáme na vás, Leszek Díky. Budeme spolu, Ela i Krzyś Na brzkou shledanou! Basia Ano, přestal jsem být barbarem a stal jsem se Evropanem. Škoda že ve tváři jsem větší změny nezpozoroval. Čekám na Tebe, Mariusz Doufáme, že za pár dní aspoň zopakujete náš výsledek, Janek Přeji stejný výsledek. Ernest."
"Budeme spolu"
Samozřejmě, kamarády si člověk vybírá a většinou mají málo naplat i podobný politický vkus. Ale stejně mě ta srdečnost dodnes těší. A to "budeme spolu" asi nejvíc.
Nejlepší zpráva samozřejmě je, že Jan Mazoch má podle všeho nejhorší za sebou, že se vrátí domů a že skoro určitě zas bude závodit. Ale to, že máme sousedy, kteří takto v posledních dnech zareagovali, od prokuratury přes vlivná média po zástupy neznámých lidí, taky není špatná zpráva.
Autor (1959) je novinář, polonista, redaktor Listů (www.listy.cz)
