Chvíli před tím ho dostali na ulici od neznámého muže, který jim slíbil peníze, když ho podají na poště. Chlapcům to přišlo podezřelé. V políčku adresáta totiž stálo: Spolkovému kancléři Dr. Konradu Adenauerovi, Bundeshaus, Bonn.
Minulý týden vyšlo najevo, kdo byl hlavním odesílatelem vražedného balíku: Menachem Begin, tehdy poslanec Knessetu, později izraelský premiér a nositel Nobelovy ceny míru. Atentát vymyslel, připravil a zaplatil .
Atentátem pověřil specialistu na výbušniny Eliesera Siduta z podzemní skupiny Irgun. K teroristům z Irgunu neměl Begin daleko, během války organizaci totiž sám vedl. Sidutovi a jeho společníkům se však atentát nevydařil a brzy také proto zapadl v zapomnění. Sidut o jeho pravých okolnostech dlouho mlčel. Teprve po Beginově smrti v roce 1992 vydal ve svých pamětech svědectví. Jeho spisek však nikdo nechtěl vydat, a tak paměti dlouho ležely jenom u Sudita doma. Teprve nedávno je objevil německý historik Henning Stiez.
Begin: terorista i premiér
Pravda o podílu Begina na atentátu tak vyšla najevo. Není však zdaleka prvním šrámem na obrazu Begina mírotvorce. Už dříve se o něm vědělo, že během svého působení v Irgunu naplánoval útok na hotel v tehdy ještě britském Jeruzalémě, při kterém zahynulo 91 lidí. V osmdesátých letech pak jako premiér vydal povel k útoku na sousední Libanon, během kterého došlo k masakrům v tamních palestinských uprchlických táborech. I tak si ale podle mnohých Nobelovu cenu zasloužil. Obdržel ji spolu s egyptským prezidentem Anwarem Sadatem za mír, který uzavřeli v roce 1977 v Camp Davidu.
Atentát na Adenaura naplánoval Begin paradoxně v době, kdy německý kancléř navrhl odškodnit Židy přeživší holocaust. Hlavním cílem útoku ale nebyl ani tak Adenauer, jako spíše tehdejší izraelský premiér David Ben Gurion, hlavní Beginův politický soupeř. Nejen že byl ochotný přijmout Adenauerovu nabídku a jednat tak s německými "vrahy", ale navíc by se díky penězům z Německa posílila i jeho moc. To nemohl Begin strpět a snažil se proti Ben Gurionovi vyprovokovat veřejné mínění. V Knessetu i na náměstích plameně varoval před "krvavými penězy" i "vrahem Adenauerem". Ben Guriona to ale neodstrašilo. Mladý izraelský stát totiž peníze nutně potřeboval. První válka s arabskými státy jej zcela vyčerpala a v každém novém konfliktu by mohl podlehnout.
Zpackaný atentát
V březnu 1952 se proto v holandském Wassenaaru sešla německá a izraelská delegace, aby dojednaly detaily odškodňovací smlouvy. Pro Begina to znamenalo jednoznačnou prohru, a proto se rozhodl pro radikální řešení: vyslal do Evropy vražedné komando, které mělo Adenauera odstranit. Atentátníci však žalostně selhali. Už pokus o odeslání balíku v Mnichově byl diletantský. Bombu skryli do encyklopedie Brockhaus, což by v kancléřství nutně muselo vzbudit podezření. Kdo by kancléři posílal slovník? Zkomolili také adresu falešného odesílatele a spletli se i v sídle Adenauerova úřadu. V Bundeshausu totiž zasedali poslanci, nikoli kancléř.
Když mnichovský pokus selhal, snažili se realizovat atentát ještě přímo v místě jednání Wassenaaru. Také zde však výbušné dopisy nenašly svého adresáta. Neúspěšná mise pak pro komando definitivně skončila v Paříži, kde byli jeho členové zadrženi policií.
Jednáním o odškodnění tak už nic nestálo v cestě. V září 1952 byla odškodňovací smlouva v Lucemburku podepsána a transfer 3,5 miliardy německých marek ve formě zboží a služeb mohl začít. I díky tímto penězům pak Izrael přežil první roky své existence. Mimořádně důležitá ale byla smlouva i pro Německo. Vyrovnání s minulostí bylo prvním a nezbytným krokem k tomu, aby se Spolková republika mohla vrátit na politickou mapu Evropy i světa.
Dlouhá cesta ke smíření
Budování izraelsko-německých vztahů však bylo během na dlouho trať. Další významný posun přišel až v roce 1960, kdy se Konrad Adenauer a David Ben Gurion setkali v New Yorku. Německý kancléř tehdy přislíbil svém protějšku půjčky za 500 miliónů dolarů, které měly umožnit další rozvoj Izraele. Ani tato velkorysá pomoc však nemohla lidi, kteří zažili hrůzy holocaustu, přesvědčit o tom, že Německo je už docela jiné než v nacistických časech. Bohužel i sám Adenauer jejich obavy v lecčem potvrzoval. Ve snaze využít všechny kapacity pro obnovu Německa totiž zapojil do státních služeb i řadu bývalých nacistů. Hans Globke, autor komentářů k Norimberským zákonům, se dokonce stal vedoucím jeho kanceláře.
Regulérní diplomatické vztahy tak navázal Izrael s Německem až v roce 1965, tedy dvacet let po válce. První izraelský velvyslanec tehdy přijel do Bonnu a německý do Jeruzaléma. Ani to se však neobešlo bez napětí. Německého diplomata totiž po příjezdu do Jeruzaléma čekala sprška kamenů. Výměna diplomatů se však brzy ukázala jako zásadní krok správným směrem. Během roku vznikla kulturní Německo-izraelská společnost, o několik měsíců později pak Německo-izraelská obchodní komora. Následovaly vzájemné návštěvy nejvyšších státníků, spolupráce podniků, studentské výměny. I díky tomu jsou dnes vztahy Německa a Izraele na zcela mimořádné úrovni.
Zásadní roli však samozřejmě stále hraje německá odpovědnost za holocaust. Izrael se díky ní může vždy spolehnout na to, že u Německa najde zastání. Naposledy třeba po projevech íránského prezidenta, který zpochybnil právo Izraele na existenci.
K normalitě stále ještě daleko
Přesto však mají izraelsko-německé vztahy k normalitě stále daleko. Výrazně se to ukázalo při loňské návštěvě německého prezidenta Horsta Köhlera v Jeruzálemě. Německý prezident totiž chtěl přednést svůj projev před Knessetem v němčině, což bylo pro značnou část izraelských poslanců nestravitelné. Umírněná většina sice nakonec rozhodla, že Köhler může mluvit v rodné řeči, radikální poslanci však na protest projev bojkotovali. I šedesát let po válce je němčina pro mnoho Izraelců hlavně jazykem esesmanů z Osvětimi.
Pro mnoho jiných je však minulost už uzavřenou kapitolou. Potvrdila to nakonec i zpráva o podílu Menachema Begina na atentátu na Adenauera. Ani na izraelské, ani na německé straně nikoho - snad kromě novinářů - příliš nevzrušila.