Vyvěšování ukrajinských vlajek bylo na počátku války krásným výrazem solidarity a jedním z těch momentů, kdy byl člověk na svou zemi hrdý. Ukrajinská vlajka na Národním muzeu a plný Václavák, miliardy korun vybraných na pomoc napadené zemi, první tanky směřující od nás na východ, první evropský premiér v Kyjevě a ukázkové přijetí stovek tisíc uprchlíků. Byla to hvězdná hodina Česka.
Hvězdné hodiny ale nikdy netrvají věčně. Pro část občanů se Ukrajinci a Ukrajina stali momentálním hromosvodem jejich věčné nespokojenosti, ale větší část obyvatel to tak trochu přestalo bavit. Ta zbývající proukrajinská část na to reagovala zvýšenou mobilizací, která někdy zacházela až za hranici morálního kýče. Víc ukrajinských vlaječek, víc SS ve slově RuSSko a RuSSové, víc rozčilení nad tím, že ostatní nejsou tak aktivní. Jenže jak napsala na svém substacku Lucie Sulovská, "Češi samozřejmě nepodporují Rusko a nechtějí vystupovat z NATO, ale všudypřítomné ukrajinské vlajky a ukrajinská tématika obecně byly v přímém protikladu se dvěma poměrně důležitými rysy české národní povahy - neideologičností a odporem ke kýči. Vsadím se, že tato rétorická a symbolická přepjatost ve skutečnosti Ukrajince v Česku poškodila. Naše pomoc Ukrajině zase tak závratná není, ale dojem byl jiný."
A to je právě to. Vybíjíme se ve vlajkách, zatímco reálně je naše pomoc Ukrajině spíše dobrý byznys, placený Dány, Nizozemci, Němci i samotnými Ukrajinci. Zbraně a munice z Čech proudí na východ za cizí peníze, ne za naše. Ty doby, kdy jely na Ukrajinu zbraně z vládních skladů, už dávno pominuly. My na té válce už drahnou dobu vyděláváme. Jenže to nechtějí slyšet ani na jedné straně sporu. "Děti temna" i "děti světla" chtějí slyšet to samé - že pomáháme Ukrajině. Jenže pro jedny je to důkaz toho, že to jde na úkor "našich lidí", pro druhé je to důkaz naší šlechetnosti.
Ukrajina ale nepotřebuje, abychom se cítili dobře, ani nepotřebuje další vlajky. Potřebuje peníze, zbraně, munici a tuny dalšího vybavení nutného pro vedení opotřebovací války rozměrů, jaké svět nezažil od roku 1945. Takže se poslanců s vlaječkami ptejme na konkrétní věci. Co udělali pro zjednodušení pravidel pro zbrojní průmysl, který má obrovské problémy postavit jakýkoliv nový výrobní podnik nebo i sklad? Jak tlačili na banky, aby zlehčily přístup k finančním službám pro zbrojní průmysl? Co udělali pro omezení Green Dealu, který škrtí evropský průmysl, především u energeticky náročné výroby? Jakou finanční injekci Ukrajině z českých prostředků navrhli?
Raději se neptejme. Dozvěděli bychom se, že na podporu Ukrajiny jsme za celou dobu trvání konfliktu vynaložili 1,2 % částky, která by měla být alokována na dekarbonizaci, nebo 3,7 % letošních výdajů na sociální dávky (za čísla děkuji Jakubu Kunešovi z Liberálního institutu). A to jsou čísla, která nikdo nechce slyšet.