Jedním z důvodů, proč Vojenský historický ústav připravil ve spolupráci s Aktuálně.cz seriál statí o pražské anabázi Reinharda Heydricha, autora plánů na likvidaci českého národa, jsou nekonečné úvahy o zdejším pokřiveném charakteru. V očích plejády domácích myslitelů "před agresory vždy skloníme hřbet a kolaborujeme s nimi", případně jsme společenstvím "osvobozených sluhů".
Už historička Eva Hahnová ale připomíná ve své studii Češi o Češích údiv prvního ředitele obnoveného Ústavu T. G. Masaryka Karla Kučery, který žasl nad tím, že "všechny sousední národy spatřují v národní myšlence zdroj své mravní rezistence. Avšak jen čeští intelektuálové ve svých námitkách proti českému nacionalismu postoupili až na práh zpochybnění národní identity".
Trefná je i poznámka Václava Havla z roku 1991: "Nemáme důvody k žádné zvláštní pýše, rozhodně nejsme lepší než kdokoliv jiný. Nejsme ale také od přírody horší než obyvatelé stabilizovaných demokracií."
Za pravdu mu dává výzkum historika Jindřicha Marka, který porovnal kolaboraci jednotlivých národů dnešní Evropské unie s Hitlerovým režimem - a zjistil, že se navzdory okázalému flagelantství nemáme zač stydět. Například i proto, že z českých řad se - na rozdíl třeba od Francouzů, Nizozemců, Italů nebo Slováků - nikdy nerekrutovaly jednotky, které by bojovaly po Hitlerově boku.
Joachim Gauck: Svět potřebuje takové příklady
Již dva němečtí prezidenti, Joachim Gauck a Frank-Walter Steinmeier, vzdali hold československým parašutistům, kteří zlikvidovali zastupujícího říšského protektora a v kryptě cyrilometodějského kostela pak šest hodin hrdinně vzdorovali stonásobné přesile. Oba berlínští politici připomněli, že ve výsadkářích - jakož i stovkách lidí, kteří jim nezištně pomáhali - dnes máme morální vzor.
"Odpor Jozefa Gabčíka, Jana Kubiše, Adolfa Opálky, Josefa Valčíka, Jana Hrubého, Jaroslava Švarce, Josefa Bublíka a jejich pomocníků proti okupaci a brutální diktatuře je povzbuzením pro náš vlastní život. Svět potřebuje takové příklady," napsal již v roce 2012 Joachim Gauck tehdejšímu českému prezidentovi Václavu Klausovi.
"Třikrát byli vyzváni, ať vyjdou ven. Poprvé odpověděli: Nikdy! Při druhé výzvě: Nikdy! A potřetí: Češi se nevzdávají!" líčí chování parašutistů v dobových dokumentech gestapák Heinz Pannwitz, který vedl komisi pro vyšetřování atentátu na Heydricha. Na jiném místě pak přiznává, že "zatýkání jejich pomocníků doprovázely závažné přestřelky, které vedly k úspěchu až po použití samopalů a granátů".
Bezděčný obdiv je patrný i ze zprávy šéfa pražského gestapa Hanse Geschkeho (podílel se například na vyhlazení Lidic), kterou sepsal pro K. H. Franka: "Většina těch, kteří atentátníkům pomáhali, projevuje vysloveně český šovinistický a protiněmecký postoj, který je zvláště patrný u žen a je důsledkem jejich dožívajícího politického smýšlení. Zatčení vesměs náleží k nejvyspělejším českým kruhům. Často je slyšet, jak říkají, že jsou hrdi na to, že mohou takto zemřít pro svůj národ."
Nemilosrdné lovce odbojářů Pannwitze a Geschkeho samozřejmě nelze podezřívat z jakýchkoliv sympatií k českým vlastencům. O jejich charakteru ale podle všeho měli mnohem lepší mínění než řada domácích publicistů a veřejných intelektuálů.
Odbojářů jako Oldřich Frolík byly stovky
Příběhů, které svědčí o tom, jak statečně se Češi chovali v kritických okamžicích (a to nejen během druhé světové války), existují stovky. Jednou z mnoha nepříliš známých osobností odboje je například kovodělník z Janečkovy pankrácké zbrojovky Oldřich Frolík, který se staral parašutistům o ubytování, výzbroj, střelivo a výbušniny. Když si pro něj čtyři měsíce po atentátu na Heydricha přišlo gestapo, odpověděl: "Moment, jen si vezmu kabát." Z jeho kapsy pak tasil pistoli a zahájil palbu. Dva členy komanda se mu podařilo zastřelit, třetího těžce zranil.
V ústředí pražského gestapa v Petschkově paláci vyvolala tato událost doslova šok i proto, že Frolík při útěku použil zřejmě automobil těch, kteří ho přišli zatknout. Dostat se jej Němcům nakonec podařilo až po udání od českého konfidenta.
Při zatýkání se přitom opět tvrdě bránil přesile desítek mužů. Když mu došly náboje, používal až do přemožení aspoň pěsti. Zatčena byla nakonec i Frolíkova žena Barbora, spojka s paraskupinou Anthropoid. Oba manželé pak byli popraveni 26. ledna 1943 v Mauthausenu.
Mezi Čechy se samozřejmě našli i zrádci, konfidenti či zbabělci. Zdaleka jich ovšem nebylo tolik, jak by se ze zdejších sebemrskačských řečí mohlo zdát. Navíc ke všem statečným domácím musíme připočítat ještě desetitisíce Čechoslováků zapojených do vojenského zahraničního odboje na Východě či Západě - ať již v čs. armádním sboru v SSSR, britských leteckých perutích RAF, čs. obrněné brigádě anebo již zmíněných výsadcích do protektorátu Čechy a Morava.
Robert Kvaček: Skončeme s neoprávněnými urážkami národních dějin
Historik Robert Kvaček ve své práci O českém sebevědomí výstižně doporučuje: "Prospělo by skoncování s neoprávněnými urážkami národních dějin. Známkují se i způsobem, který připomíná 'protektorátní vlastenectví', používá se jich svévolně v politických a mocenských střetech. Jsou vystavovány intelektuálním schválnostem, které chtějí být originální, ale bývají občas hloupé."
Na jeho slova není od věci pamatovat, až si budeme 23. října v pražské katedrále sv. Víta při zádušní mši připomínat oběti první vlny rozsáhlých represí proti pomocníkům a příbuzným výsadkářů. Celkem během ní bylo zavražděno 294 lidí, jejichž jména teď budou čtena v přítomnosti potomků. Podle ředitele Oblastního muzea Praha-východ Vlastislava Janíka bychom se pak právě jich mohli a měli ptát, co si o české zálibě v morálním flagelantství myslí.
S nemalými rozpaky to autor těchto řádků před šesti lety zkusil v rozhovoru s Miladou Cábovou (1924-2015), která přečkala vyhlazení Lidic i koncentrák. Bez rozmýšlení tehdy odpověděla: "Byl Heydrich jedním z nacistických vůdců? Byl. Není tedy o čem mluvit - zasloužil si to. To jsme si ale říkali hned tenkrát po atentátu a já si to myslím dodnes, třebas jsme na to tak strašně doplatili."
Řečeno ústy zmiňovaného ředitele Janíka: "Sprostota válcuje stále častěji slušnost. Chybí nám lidmi respektovaní lídři, kteří by se - tak jako kdysi Václav Havel - postavili nekonečnému zpochybňování národní identity a falešným výkladům vlastní minulosti."
