Každý má v životě nepřítele. A nemusí být člověk kriminálník proto, aby takového nepřítele měl. Vždy se najde někdo, kdo může závidět třeba úspěch, hezkou manželku nebo cokoliv jiného, co rozhodně není trestné nebo nemorální. Důvodů, proč si lidé vzájemně ničí život, je bohužel celá řada.
Sloučením dat z několika databází dohromady může již dnes vzniknout prakticky ucelený obrázek o životě jednotlivce v Orwellově stylu - je to jen o přístupu ke zmíněným datům. Je otázkou, jak dlouho ještě bude možné platební kartu nebo mobilní telefon nepoužívat, jak dlouho přežijeme bez emailu, jak dlouho budeme moci cestovat, aniž by někdo prověřoval naši identitu.
Postavit se do role Velkého bratra přestává být složitou záležitostí. Na výběr máme již dnes tolik různých zdrojů, že si stačí jen vybrat. Pokud k tomu přidáme ještě kamery, učiníme obrázek o životě člověka úplně dokonalý.
Na rozdíl od zmíněných platebních karet a mobilních telefonů, pro jejichž používání se člověk může aspoň teoreticky rozhodnout svobodně, kamerám se nevyhne.
Když uvažuji o bezpečnostních důvodech instalace kamer, přemýšlím, proč by pan ředitel Gymnázia Josefa Škvoreckého neměl nainstalovat kamery ještě na toalety. Vždyť přece toalety ve školách bývají často prostředím, kde dochází k nejrůznějším prohřeškům, šikaně a věcem, kterým chtěl pan ředitel kamerami vyloučit. Odpověď je jednoduchá: neměl, protože to už by bylo "trochu moc", trochu velký zásah do svobody studentů. Prostě raději riskneme, že děti bodou používat toalety k tomu účelu, ke kterému jsou určeny. A stejně je to i u tříd. Co kdybychom v zájmu svobody také podstoupili riziko toho, že třídu na gymnáziu nebo ulici budou lidé používat normálním způsobem?
Studentům tohoto gymnázia bych snad doporučil, aby požadovali instalaci kamery do ředitelny s obrazovkami po celé škole. To jen, aby měli dokonalý přehled, zda jejich pan ředitel řádně pracuje a nedělá ve své kanceláři něco nepřístojného. Jemu by určitě nevadilo, že si děti po celé škole ukazují, že se právě pan ředitel v pracovní době protahuje.
Nesouhlasím s tím, aby si někdo prohlížel na obrazovce, že jdu za odpoledne již potřetí do obchodu, protože jsem tam něco zapomněl koupit.
Prostě nechci, ale nemám volbu. Na to mi stačí sousedka, která kouká z okna. Asi nebudu moci žít ve městě, které mám rád.
Štěpán Holub, právník, Praha
