V Německu, v Bonnu, kde jsem tehdy již dvanáctým rokem žil, tomu bylo jinak: 3. ledna mně zavolal z redakce Svědectví, které sídlilo v Paříži, Pavel Tigrid a vyhrkl na mě: "Co bys tomu říkal, kdyby se stal Václav Havel československým prezidentem?" Odpověděl jsem: "Kdyby se to povedlo, tak bychom se asi oba hned vrátili." On s tím souhlasil a s omluvou, že jde volat dál, hovor ukončil. Obvolával české a slovenské exulanty po celém světě, a protože obdržel většinou podobnou odpověď, rozhodl se o tom napsat do Svědectví, což byl čtvrtletník, který vydával a pašoval do Československa.

Musím se ale přiznat, že toto je má zpětná interpretace. V ten okamžik, kdy jsem telefon položil, jsem tomu nevěřil. Během téhož roku jsem si ale všiml, že četnost ocenění, které obdržel Václav Havel, rapidně roste a říkal jsem si, že Pavel Tigrid, a i političtí příznivci změn ve střední Evropě, nezaháleli. Václav Havel dostal v roce 1989 ve Vídni Cenu dr. Karla Rennera, Mezinárodní cenu Evropské kulturní společnosti, Cenu Olafa Palmeho, skandinávské deníky Politiken a Dagens Nyheter mu udělily Cenu svobody za Chartu 77 a na podzim obdržel prestižní Mírovou cenu Německého knižního velkoobchodu. Při této příležitosti vyšlo i druhé německé vydání našeho rozhovoru Dálkový výslech, který měl již za sebou vydání ve Spojených státech, Velké Británii, Itálii, ve Španělsku, a ještě v několika dalších zemích. Na předání Mírové ceny do Frankfurtu jsme již jeli s Pavlem Šrutem.

V létě už u nás v řadovém domku v Bonnu bylo jedenáct kamarádů, kvůli nimž jsme museli postavit na zahradě stan, protože se do domu nevešli. Byli tam kromě Šrutů manželé Krobotovi, Steigerwaldovi, Fleischerovi, Vodňanský, Skoumal, a ještě tuším Jiří Stach. A dokonce mě někdy v této době oficiálně navštívil i stálý zpravodaj českého rozhlasu v Bonnu, o kterém jsme si s Jiřím Grušou, který rovněž bydlel v Bonnu, mysleli, že pracuje u Státní bezpečnosti. Kvůli tomuto podezření jsem ho ani nepustil do domu a přijal jsem ho jen u zahradního stolu. On se však tvářil velice přátelsky a chtěl se vsadit se mnou o láhev šampaňského, že do Vánoc budu doma.

Líčím tento rok tak podrobně, protože na podzim roku 1989 se již v západní Evropě vědělo, že po únorovém vyjednávání u kulatého stolu mezi Solidaritou a polskou vládou a polosvobodných volbách v červnu 1989, k nějaké významnější změně dojde. 8. října padl komunistický režim v Maďarsku a 9. listopadu se zhroutila Berlínská zeď. Americká novinářka Susan Sontag držela v Polsku štáb asistentů jen proto, aby čekali na to, co se stane v Praze. A že se konečně něco událo, mi zavolal 17. listopadu večer kameraman Československé televize Vladimír Dousek přímo z Václavského náměstí.

Údajný zpravodaj československého rozhlasu měl pravdu, na Vánoce jsem byl doma. Láhev šampaňského mu dlužím dodneška. A jako kamarádi v Praze nevěděli, že režim se zhroutí, já zase tehdy nevěděl, co se mnou učinil exil. Milan Kundera mi říkal: Exil má jednu výhodu: na domov se můžeme dívat francouzskýma a ty německýma očima a na Francii a na Německo českýma očima. Jen zapomněl, že tak dlouhá odluka nám již nikdy nedovolí, abychom byli někde doma: Exulant je do smrti stále na cestě.

Napsáno pro ČRo Plus.