Pevný postoj Karla Schwarzenberga byl dán rodinou: když se člověk narodí jako princ a ví že bude jednou kníže, nemusí o své postavení bojovat, musí jen dbát, aby obstál v rodové linie vedle svých předků. A právě již toto zadání, zná-li jedinec své předky od roku 1172, mu propůjčuje jasné postavení i zmíněný široký kontext, tedy zkušenost, kterou nemůže žádný občan získat. Vyroste-li člověk na zámcích a v palácích, kde se historie odehrávala a jeho předci v ní hráli důležitou roli, kterou mu připomínají obrazy a rytiny na stěnách, nemusí dějiny studovat, protože je od narození jejich součástí. A když ví, že jeho předek v roce 1599 zvítězil v Györu nad Turky, což mu připomíná i rodinný erb, v němž krkavec klove hlavu Turka, že maršál Karel I. v roce 1813, porazil u Lipska s vojskem, které čítalo 350 tisíc mužů, Napoleona a v roce 1814 slavnostně vstoupil po boku evropských panovníků do Paříže, musí být na své předky hrdý. A právě zmíněný maršál, celým jménem Karel I. Filip Schwarzenberg, založil orlickou větev rodu, jehož přímým potomkem byl náš ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který tam, kde tituly nebyly zrušeny, byl kníže Schwarzenberg, vévoda krumlovský, hrabě ze Sulzu a okněžněný lantkrabě kleggavský. Do rakouského občanského průkazu si jako povolání ale nechal napsat: Förster und Gastwirt, tedy lesník a hostinský.

Když jsme s Karlem Schwarzenbergem v lednu roku 1989 pracovali ve Vídni na naší první knize Knížecí život, řekl mi: "Někdy mám pocit, že právě díky tomu, že vymizela drobná česká šlechta a že vyšší šlechta zmizela z politiky, se tragédie roku 1938 ještě více urychlila. Vyloučením šlechty ze stavby nového státu vymizel svorník, který mohl sehrát usmiřující roli mezi českou většinou a německou menšinou. A to byla asi chyba. Druhá věc je, že kapitulace bez boje by nebyla v naší tradici."

Již v Rakousku se Karlu Schwarzenbergovi v necelých třiceti letech podařilo prosadit za nového kancléře Josefa Klause, s tehdejším spolkovým prezidentem Kurtem Waldheimem studoval na univerzitě, tykali si, a ještě když dělal kancléře prezidentu Václavu Havlovi, mohl využít starých známostí s rakouským ministrem zahraničí Aloisem Mockem, kancléřem Franzem Vranitzkým či německým kancléřem Helmutem Kohlem, které znal z domova.

Rozdíl, jak sám říkal, mezi ním a českými oligarchy byl v tom, že Schwarzenbergova rodina získala majetek během tří set let a oni během tří let. Ač dnes se pánové Babiš, Tykač, Křetínský a další snaží čím dál tím víc vstoupit do politiky a vlastní média, chybí jim pevné postavení, historický závazek i humor. A ani nikdo z nich si nemůže napsat pod své jméno s čistým svědomím: Nil nisi rectum, Nic než právo, jak to měl napsáno pod svým erbem Schwarzenberg.

Napsáno pro ČRo Plus.