Do první třídy jsem začal chodit po válce v roce 1945. Pan Beneš, který byl našim třídním a nepřál si oslovení "pajčuji", nás nasměroval do Sokola. Bylo to bezvadné, před epidemií dětské obrny, která vypukla v Praze, a tedy i před sletem v roce 1948 mě ochránil pobyt u dědečka na vesnici. Sokol byl dobrý, ale Skaut mě lákal víc, kupoval jsem si Junáka a vedle Rychlých šípů hltal i příběhy skautské družiny, které končily Česťovou malinovkou.

Žádný skautský oddíl ale nebyl v dostřelu a když jsem povyrostl natolik, že bych se mohl odvážit i delších cest, byl s veškerým svobodným světem konec. A tak až moje vnučky si mohly mé přání splnit. Dostal jsem několik pozvání, kterých si nesmírně vážím, byl jsem také před několika roky aktivním účastníkem Obroku.

Před několika dny mi byla dopřána možnost aktivně se účastnit Mikulášského semináře na Právnické fakultě v Praze, kde bylo ještě dalších 1199 lidí, od malých světlušek a vlčat, až po skautky středního věku, které krom svých potomků dodaly i doma pečené sušenky. Bylo mi mezi nimi velice dobře a myslím, že tak se cítil Ferda Mravenec, když se ze zajetí vracel do rodného mraveniště. Nikdy jsem neměl možnost složit skautský slib, jak jsem zahanbeně přiznal, ale srdcem tam patřím

Děkuju za pozvání, děkuju nesmírně vnímavému publiku mé přednášky a děkuji za dárky, které pro mě mají velkou hodnotu. Skláním se před profesionálním jednáním pana Dobrovolného, který byl nasazen na mou ochranu a děkuji všem, s nimiž jsem se potkal i nepotkal za úžasnou atmosféru.

Druhou radost mi způsobila moje bývalá krotitelka, paní primářka Strunzová, která mi koupila knihu Miroslava Huptycha: Zvyky, obřady a slavnosti u různých národů. Je to skládanka, mozaika - ne! Je to můj dětský sen, uspořádané vetešnictví starých zpráv o zvyklostech ve společenstvích, kterým jsme si zvykli říkat "primitivní národy". Krátké zprávy z běžného, ale většinou popularizujícího tisku staré asi dvě stě let, doprovázené ilustracemi a kolážemi ve stylu Dorého bible, přinášejí neuvěřitelný čtenářský, stejně jako koláže estetický požitek. Sedím nad nimi s dětskou zvídavostí a láskou ke starým atlasům, kam bylo nutné nacpat co nejvíc informací na malou plochu. Děkuji, že se autor v tomto směru neomezoval.

Způsob kojení "aba" spočívá v tom, že černošská matka nikdy nesundá dítě ze zad a pro jeho nakrmení si hodí pokleslý prs přes rameno (doprovozeno ilustrací).

Autora obdivuju od doby, kdy jsem zhltal jeho knihu užitečných paramedicínských rad: Kdo pije vlčí mléko. To je úžasná sbírka lidového léčitelství. Ale tohle ji několikanásobně předčí, a protože kniha má úctyhodné rozměry 33×23×6 cm a něco přes pět set stránek, věřím, že mám na těšení a naplnění dětských přání před sebou mnoho dní.

Vím, že žijeme v "zajímavých časech" a doba není dobrá, ale kdy byla? Žili jsme v sladké nevědomosti, ne ve zlatých časech, a o to nutnější bylo dělat si radost a vyzobávat hezké chvíle jak hrozinky z vánočky. Skautský seminář už nestihnete, ale na Huptychovu knihu vás upozorňuji, protože naplnění dětských snů je záslužné a počítá se mezi ty skutky, které zlepšují naši atmosféru.