Činí tak přesto, že již staří Řekové ústy svých filozofů zdůrazňovali že morálka je absolutní, nebo není žádná, že není rozdíl mezi veřejnou a soukromou morálkou. Byl-li skutek nespravedlivý, neměl být nikdy vykonán. Říkali: Prostý řemeslník věnující se své práci na agoře v Athénách, senátor či námořní velitel řídící flotilu galér nebo učitel, ti všichni jsou podřízeni týmž neúprosným morálním zákonům.

A to věděli již pět století před naším letopočtem stejně jako staří Hebrejci, kteří svůj lid podřídili univerzálnímu Jahvemu, a tím demokratizovali etiku, jak řekl Filon Alexandrijský někdy na počátku našeho letopočtu.

Podle nich musel být filozof a politik dobrým člověkem, pro nějž je hledání ctnosti nikoliv abstraktní ideou, ale praktickou náplní každodenního života. Musel mít odvahu postavit se za svá rozhodnutí za každé situace a žít s jejich dopady. Filozof i politik musel a musí mít odvahu obětovat vše, včetně svobody či samotného života. Proto je dodnes nejen u nás stále citován Václav Havel, který měl odvahu se o to pokusit před rokem 1989.

A to, na co dnes hudrujeme a co prožíváme, není v dějinách výjimečné: Již třeba reformace, která snila o tom, že přinese Evropě nového ducha křesťanství, přinesla v důsledku bezpříkladné barbarství náboženských válek a tiskařský lis již tehdy šířil místo vzdělání nesnášenlivost.

Já vím, dnes, kdy zuří války, násilí a světu vládnou peníze a tyranské ideologie, kterými lze podpořit jakoukoliv zrůdnost a vše je relativizováno, taková připomínka nikomu nepomůže. Ale přesto právě za této situace se přemýšlivý člověk vždy ptal a ptá: Jak zůstat v dobách stádního šílenství věrný sám sobě, jak si udržet svou duševní a morální nezávislost? A vždy došel k jediné odpovědi: Začni hledat chyby nejprve u sebe. Jen ten, kdo to dokáže a zahlédne sám sebe v nezkreslené podobě, uvidí i pravdivě svět, v kterém žije. A pochopí, že důležitější, než cíl je cesta, že závažnější, než pravda je hledání pravdy. Že i v dobách kladiva na čarodějnice, kdy inkvizice upalovala tisíce lidí ani na okamžik se nedala zmást pronikavost myšlení lidí jako byl Erasmus, Montaigne či Castellia, na které dodnes proto vzpomínáme. Zle je teprve tehdy, když ztratíme naději, která je vždy pouze v nás.

Jen důvěra dostatečného počtu lidí, kteří důvěřují sami sobě a nedelegují odpovědnost za sebe na stát, může donutit politiky a oligarchy, aby nehráli falešné hry a byli sami sebou. Dnešní situace je pro ně pohodlnější, a proto nepodporují vznik střední třídy a jsou tak vehementně proti občanské společnosti a nevládním organizacím.

Psáno pro ČRo Plus.