Oblohu protínají hejna purpurových špačků, která kreslí na šedé obloze stále se měnící černé linky grafiky, jako když ptáky řídí počítač. Z komínů špačky bedlivě pozorují rozvážní šedí holubi s bílou náprsenkou a tmavými rádiovkami na hlavičkách, které vyplaší jen párek kovově modrých havranů. Zase se stěhuji, na rozdíl od ptáků, kteří u nás díky větším teplotám už zůstávají. Pokud se nemýlím, já se stěhuji asi podesáté, a to vždy kvůli zvýšené teplotě mého srdce. Pokoj se plní kartony s knihami. Strom před okny mé pracovny se svléká a chodník pod ním se za větru mění v pestrobarevný koberec, který přede mnou utíká směrem k letohrádku Hvězda.

Mrholí, funí, je nevlídno, lezavo, mlžno, ale já se cestou domů loudám, jako když jsem se bál jít jako kluk domů, protože jsem si roztrhl kraťasy. Sice se říká, když se člověk stěhuje na podzim, jde mu to líp než na jaře, nebo v létě, protože i z něho odpadávají opotřebované věci, kterých se jinak kvůli nostalgii těžko zbavuje.

S knihami je to ale jinak. S knihami mě pojí dlouhé nitky vzpomínek a myšlenek: tváře knih si pamatuji lépe než tváře lidí, ale přesto se s některými budu muset rozloučit. Tváře knih jsou pro mě tváře dveří do cizích duší. Proto každé knize, než ji odložím, podám ruku, pohladím ji a tiše se jí omluvím. "Promiň, už se do mě nevejdeš."

Některých tváří se ale nedokážu asi zbavit nikdy. Mezi ně patří Pohyblivý svátek napsaný minuskami, tedy bez verzálky: počátečního velkého písmene. Tváři čtvercové vazby dominují tři psaná slova pod sebou ernest heming way. Duše autora, která ze slov sálá, ač na obálce je jméno roztržené, je celá: vlídná, laskavá, zvědavá, trpělivá, milující a sveřepě pracovitá. Memoáry mi sloužily jako učebnice psaní. Jsem k nim přivázán prací.

Pamatuji se, že Hemingway chodil do Lucemburské galerie skoro denně kvůli obrazům Cézanna, aby si připomenul, že jednoduché, poctivé věty zdaleka nestačí na to, aby povídka získala dimenze, které se do ní pokoušel dát. On to sice v knize nevysvětluje, vymlouvá se, že není dost výřečný, aby to někomu vyložil, ale nakonec to stejně řekne: Povídka, a platí to vlastně o každé textu, musí mít tajemství. Čtenář v textu musí cítit něco víc, než co chápe. Proto se snažím vtáhnout čtenáře do sebe natolik, aby se to tajemství pokusil sám objevit, aby byl zvědavý, aby měl po čem pátrat, spekulovat, aby začal myslet. V tom je kouzlo psaní. Jedině když člověk nic nevymýšlí, když sám sebe krájí do povídky, aby lépe poznal, kým je a kde je, může otevřít dveře do sebe. Pochlubit se tváří svých slov.

Z téhle knihy si pamatuji ještě dvě věty: "V Paříži jsem vždycky pracoval v kavárně, dokud jsem něco neudělal, a pokaždé jsem toho nechal, když jsem věděl, jak to bude dál. Tímhle způsobem jsem měl jistotu, že se druhý den dostanu z místa." Tato jeho slova ale platí jen o delších textech. Sloupek, jakým je toto psaní, s kterým se vám svěřuji, musím vždy dopsat do konce. Dřív od počítače nevstanu. A pokud je to ráno, nevstanu dřív, než za poslední větou udělám tečku. Teprve pak jdu do koupelny, postavím na čaj, do jogurtu nakrájím banán a jablka či ananas nebo fíky, ale to už není snídaně ale brunch.

Dnes mi to šlo samo kvůli vůni skořice: Cítím ji od včerejška stále v nose a říkám si: skořice má barvu podzimu, jsem zvědav, jak bude pekařství vonět na jaře. A taky jsem byl zvědav, jak dlouho se mi bude zdát o těch knihách, které jsem musel opustit.

Napsáno pro ČRo Vltava.