Výt, či nevýt! Nebo srozumitelněji: Naříkat, nebo nenaříkat. To je citát z rozepsaného scénáře filmu podle Shakespeara o stárnutí sira John Falstaffa, který hodlal Jan Werich realizovat v druhé půlce šedesátých let minulého století.

Dva roky před srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy, se v ní chtěl Jan Werich vyjádřit k otázce morálky a ohýbání zad.  Falstaff byl podle něj Švejk ve středověkém úboru: "Čest mě žene vpřed!", dušuje se.  "Jo, ale co když mě pak čest dožene do předních řad a tam mi prožene břicho mečem? Co potom?  Může čest přidělat nohu?"

Chci psát o knize Michala Bystrova George Voskovec a John Werich s podtitulem Americká cesta a začínám citátem z epilogu, protože se mi zdá, že právě zmíněná replika, která je variací na slavný monolog prince Hamleta, být či nebýt, v níž hovoří o smrti a sebevraždě, o bolestech a nespravedlnostech v životě, nejlépe vystihuj věčné pochyby lidstva, kterými se oba umělci trápili.  Jan Werich napsal: "Při ničemnosti světa, do kterého jsme se zrodili bez vlastní viny, jest od slibu k jeho nesplnění slepičí krok."

Nejprve Voskovci a Werichovi zavřeli v Praze Osvobozené divadlo a oni museli kvůli Hitlerovi opustit Československo. Přesunuli se na poslední chvíli, než by je gestapo zavřelo, do Spojených států. Tam se snažili rychle naučit angličtinu, aby mohli pokračovat v tom, s čím doma začali, a po válce zase spadla železná opona a jejich sen se zhroutil podruhé. "Do Prahy jsme se vraceli s různými pošetilými plány. Snili jsme o jakémsi světě Spojených národů. Představovali jsme si, že budeme pracovat v Praze a na Broadwayi. Kolik evropských umělců, kterým nespadla klec, to po válce dělalo!" Konstatoval Jan Werich.

Zatímco Jiří Voskovec zůstal po krátkém období, kdy byl v Praze, nejprve ve Francii a pak ve Spojených státech, Jan Werich, se do Československa po válce vrátil a sám sebe se s postupujícím věkem čím dál častěji ptal, jak moc v životě pochybil a selhal. Hned po návratu Werich poznamenal: "Aklimatizace je těžká a jde jen pozvolna." "Nějak jsme se pořád necítili doma, "připustil Voskovec. "Scházel nám protektorát v útrobách. Chyběla nám spolehlivá intuice, uhádlivost ve smyslu obecné nálady, kterou jsme měli před válkou… Velice surový výsledek toho byl, že jsme poprvé nebyli schopni napsat hru." Konstatoval později zase Jan Werich. Situace se opakovala: Tytéž problémy zažívali Voskovec, Werich i Ježek po příjezdu do Spojených států v roce 1939: I tam měli problém nasát novou atmosféru a byli nuceni, i u českého publika, se přizpůsobit jejich vkusu: emigranti toužili po dechovce, a ne po džezu. A navíc je považovali za komunisty, protože třeba kritizovali Edvarda Beneše kvůli emigraci. Říkali: neměl plán, ale eroplán, utekl.

Jak vidíte, mě na této objemné knize: která má víc než šest set stránek a je plná dobových fotografií, plakátů, reprodukcí novinových článků a dokumentů, zajímá kvůli této poznámce víc jejich osud a duch knihy než konkrétní obsah, který je zcela unikátní a na jehož analýzu bych potřeboval nejméně hodinu. V žádném případě nejde o recyklaci známých skutečností v novém kabátě, ale naopak o důkladnou rekonstrukci amerického období V +W skoro den po dni, na základě dochovaných nahrávek, které autorovi dali k dispozici historik Filip Šír s kolegou Martinem Mejzrem. Jinými slovy jde o dějiny sledované hlavně optikou hudebních archeologů, které bedlivě zpracoval pilný Michal Bystrov.

Napsáno pro ČRo Vltava.