Tak dlouho jsme usedali k sociálním sítím a pouštěli se do velkých i malých kulturních válek, až jim s notným potěšením propadl prakticky celý západní svět.
Jako by lidem dlouho chybělo místo, kde se mohou destruktivně vyřádit, takže když konečně dostali k dispozici virtuální veřejný prostor, rychle zjistili, že v něm je možné skoro všechno. A prakticky bez limitů.
Nekonečné přestřelky o kulturní hodnoty a momentální i věčný smysl dějin se ale ze sítí rychle převalily zpět do fyzického světa. Padají sochy, upravují se filmy, přepisují knihy. A také ničí kariéry i osobní životy. Slova bolí a zraňují, šíří se nenávist až za hrob.
To všechno ve jménu pravdy, protože ta už napříště nemá být vnímána z více perspektiv. Místo už má jen jediná, ta "správná". Ze společného prostoru, kde se lidé mají setkávat, rozmlouvat spolu a nacházet shody, se stalo nemilosrdné bitevní pole, jehož hlavním cílem je zničit nepřítele - člověka, který vidí věci jinak.
Z práva na názor se stalo právo na přebarvování světa. Rozhovor či běžná debata jsou skoro nemožné, protože je mezi sebou často vedou hluší. Proto také začínají být všechny ty bitvy tak nudné a únavné - předem totiž víme, jak dopadnou: zahloubením válečníků do vlastních zákopů a posílením nevraživosti k těm, kteří si je vybudovali jinde.
Jednobarevná duha
Dělení světa podle zabarvení názoru se dnes nepovažuje jen za volbu, ale rovnou za nutnost i ctnost. Kdo nemá na sobě jasně červenou, zelenou nebo černou, jako by ani nebyl. Hrát duhově všemi barvami, protože takový je svět, se považuje za názorovou slabost a promiskuitu.
Noviny, biografie, filmy, myšlení - to vše se dnes dělá s názorem. Nutně. Svět jen tak otevřený bez předchozího zabarvení nikoho nezajímá. I lidé musejí mít barvy, značky, protože jinak neznamenají nic. Jste konzervy, liberálové, progresivisté, neomarxisté, ochránci hodnot bílého muže, klimaalarmisté…
Diference diferencí nabrala rychlost světla a boří zážitek společného. Civilizace, v níž se sdílejí miliardy zpráv, vět a fotografii denně, trpí vražedným nedostatkem sdíleného, které by nekonečnému diferencování dávalo nějaký smysl.
Základem komunikace je odlišnost. Co se neliší od toho, co známe, přináší nulovou informaci. Chceme-li z druhé strany komunikačního kanálu slyšet zase jen sebe, k žádné reálné komunikaci nedochází. Narcistní civilizace se vyznačuje tím, že v totalitě komunikačních technologií prakticky nekomunikuje, jen vytváří hluk.
Na názorových konfliktech přitom samozřejmě není nic špatného. Představují sám základ politicky organizované civilizace. Polis (obec), z níž vyrostl pojem politiky a kterou svět zdědil od Řeků, ovšem není ničím samozřejmým, jak by se mohlo zdát.
Společnost nemusí vytvářet nutně polis, aby mohla existovat. Když už se ale k demokratické organizaci odhodlá, neobejde se bez názorových střetů a konfliktů. Aby ale byly tvůrčí a produktivní, je nezbytnou podmínkou přiznat soupeři právo na existenci, protože ta zachovává možnost společného.
Spor tu není proto, aby druhé zabíjel. Nýbrž proto, aby je vytvářel. A to z každého, kdo se ho účastní. Proto je tak důležité mířit ke spravedlivé a otevřené debatě, v níž se sice nebudeme intelektuálně šetřit, v níž ale budeme připraveni pod tíhou argumentů změnit sama sebe a neskandalizovat ostatní jenom proto, že momentálně vidí svět jinak.
Jistota, která oslepuje
Desítky známých spisovatelů a myslitelů od Margaret Atwoodové přes Johna Banvilla, J. K. Rowlingovou, Salmana Rushdieho, Noama Chomského až po Fareeda Zakariu budou teď jistě vysmívány a karikovány za to, že v úterním Harper's magazínu publikovaly výzvu ke spravedlivé a otevřené debatě. "Zkušení" jim nepochybně budou předhazovat politickou naivitu a touhu šířit "dobro". Přesto stojí za to z jejich textu alespoň krátce citovat. Řekněme v rámci snahy o kultivaci všech těch kulturních válek.
"Svobodná výměna informací a myšlenek, tato krev liberální společnosti, je den ode dne omezenější. Zatímco na straně radikální pravice to očekáváme, cenzura se v naší kultuře rozšiřuje mnohem dál: netolerance opačných pohledů, móda veřejného zostuzování, ostrakizace a tendence rozpustit otázky komplexní politiky v oslepující morální jistotě."
Jak z toho ven? Výzva nabízí "neshodu v dobré víře" - stav, který vylučuje situaci, jakou jsme teď mohli pozorovat třeba v deníku New York Times, jehož redakci musel opustit editor názorových stran jen za to, že byl ochoten publikovat pohled "jiné barvy".
Autoři textu samozřejmě nejsou tak naivní, aby si mysleli, že dokážou zamezit svůdné síle kulturních bojů. Doufají ale alespoň v krátkou pauzu. V okamžik nadechnutí, během kterého bychom se stačili rozhlédnout a zeptat: opravdu ke své spokojenosti potřebujeme tak jednobarevnou (s)poušť?
