Kdo by vymyslel takovou taškařici, že se převlékne do tradičního marockého oděvu, zakryje si šátkem tvář a zařadí se do šiku tanečníků na parketu luxusní restaurace, kam jeho žena vyrazí s kamarádkami?

Kdo by po jednání parlamentu sedl do letadla a šup do Marakéše?

Kdo by naoko a tajně svou ženu obtěžoval, neomaleně ji vyzýval k tanci a pak ji počastoval diamantovým náhrdelníkem k padesátinám se srdcervoucími něžnými slovy: Vše nejlepší k narozeninám, lásko moje?

Berlusconiho můžeme nenávidět pro jeho chtivost po absolutní moci, pokládat ho za mafiána a tvrdého hráče v oblasti fotbalu, byznysu i politiky. Můžeme jej vnímat jako "zločince", který uniká soudům a byl jedním z černých postav korupčního života v Itálii minulého století.

Jedno mu ale nelze upřít: ten chlap rozumí humoru a má charisma.

Viděl jsem v minulosti desítky špičkových evropských politiků. Berlusconi byl úkaz, který nesnesl srovnání. Někdo říká, že jen v politice improvizoval, ale řekl bych spíš, že jeho politikou byla právě improvizace.

Chvíli byl Evropanem, to když chtěl, aby se nešťastně odložená euroústava podepsala v Římě, jindy spojencem Spojených států, to když si myslel, že bude patřit mezi světovou elitu lídrů. Jindy byl kamarád Ruska a navrhoval jeho vstup do Evropské unie, jindy zase vypeskoval muslimy za jejich zaostalost, aby je pak chlácholil a nakonec poslal Italy do Iráku. Berlusconi byl mužem chvíle, účelový manipulátor, ale bavil.

Jeden kamarád mi vyprávěl, že během novinářské cesty zahraničních korespondentů do Itálie jim Berlusconi namísto výkladu italské politiky vyprávěl lechtivé vtipy a nadával neustále na komunisty.

"Kdyby byl v Evropě deset Berlusconiů, byla by to katastrofa," vyprávěl mi pak s děsem, ale i úsměvem ve tváři. On totiž Berlusconi umí být tak skvělým bavičem, že mu odpustíte amatérismus v politice.

Skutečně originálních osobností je v evropské politice žalostně málo. Ano, mnohdy jsou tito "originálové" nebezpeční, ale odráží nějak naše hravé, živočišné, občas panovačné, rozmazlené a vrtošivé JÁ.

Proto je máme nějak vnitřně rádi přes jejich nebezpečnost a destruktivnost. Možná nás pobaví ona lehkost, s jakou žijí a vládnou. Ona samozřejmost s jakou vyhrávají, dominují a přitom srší legrací.

Je to totiž zvláštní přírodní dar, ne každému byl nadělen.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT