Do Škodovky jsem jel po dálnici. Z Prahy je to pak coby dup.

Když jsem se vracel, ucítil jsem v zádech divné chvění a otočil se. Za zadkem auta mi visela nalepená Octavie, světla bila do očí, jako by do nich někdo švihal rákoskou. Pokaždé, když do mě najíždí auto, dostanu strach. Stačilo by tak málo. Přibrzdit, skočí vám zajíc do cesty, praskne pneumatika a místo zvládnuté nehody jste rádi, že vyváznete živí.

Šlápl jsem na plyn, ale zjistil jsem, že mi to není nic platné. Přede mnou byla nekonečná řada stovek aut. Z Prahy snad až k Liberci. Nikdo si nepomohl, když předjížděl. Na padesáti kilometrech ušetříte pět minut, možná ani to ne. Na tachometru jela řada sto padesát až sto šedesát. Žádní hlemýždi.

Octavie se ale neodlepila. Začala blikat. Stres překračoval meze.

Najednou se v pravém pomalejším pruhu otevřel prostor. Snad dvě stě metrů k dalšímu autu. Octavie najednou zatroubila, zahnula vpravo a zarovnala se přesně vedle mého vozu. Otočil jsem se a zděsil. Plešatý řidič si klepal na čelo a gestikuloval stylem: Ty hlupáku, ty debile, co neuhneš, když neumíš jet rychleji. Vedle něj seděla žena, vzadu na autosedačkách dvě malé děti, na střeše lyže. Jeli na hory. Dovolená.

Ještě jsem si stačil všimnout taxikářských pruhů na boku auta.

Víte si rady s podobnými řidiči? Já ne. Stresují mě svojí agresivitou a neomaleností. Pobuřuje mě, že člověk vezoucí ženu a děti soupeří na silnici s jinými auty o pár minut. Ohrožuje svoji rodinu, cizí rodiny. Kdyby mi v autě sedělo dítě, napíšu si snad značku toho chlapa a pak za ním přijedu domů rozbít mu hubu. Je to totiž sebevražedný atentátník.#reklama

Čím víc jezdím po návratu z Bruselu na českých dálnicích, tím víc si uvědomuji, že jsme národ s největším počtem silničních psychopatů.

Nevíte, čím to je? Proč to není v Německu, Belgii, Nizozemsku?

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT