Byla to přitom taková náhoda, že se mi tomu ani věřit nechce. Kamarád se roky snažil získat krátkodobou stáž od australské vlády, aby nakonec zjistil, ze sice může odjet, ale vše kolem něj se změnilo. Dostal práci v zahraničí, a tím se mu omezil prostor pro cestování. Navíc má mimino, ženu, spoustu starostí, filmový festival v Cannes na krku, a času o mnoho míň než šafránu.

A tak mi zavolal, jestli nechci jet místo něj. Během tří týdnů jsem vyřídil přípravy, a před několika hodinami seděl na ruzyňském letišti a přemýšlel, co člověka na tak dalekou cestu vlastně láká? Téměř dvacet čtyři hodin v letadle to nebude, stejně tak ne jídlo, australské pivo nebo architektura.

Je to vůně jiného života tam, kam dříve námořníci putovali měsíce a miliardy lidí tam nikdy nepoložily nohu. Člověka prostě vzrušuje poslední bod v prostoru, kam by ještě mohl dojít. Když objede zeměkouli, má utrum. Do vesmíru smějí jen vyvolení.

I pro mně je ta cesta fetiš. Chci vidět "protinožce", klokany a potomky stovek tisíc hříšníků a zločinců, které britská koruna posílala do Austrálie do vyhnanství. Bylo to jako být hozen do čekárny v pekle. Děsivá dálka, nepřekonatelná. Nemožnost návratu.

Dnes je Austrálie místem, kde se mluví více než sto dvaceti jazyky. Melbourne je třetí největší "řecké" město, v zemi je víc italských restaurací než v Česku a na víno v desítkách vinařských oblastí dohlížejí francouzští vinaři.

Austrálie je místo, kde je potřeba zbavit se všech stereotypů a pocitu, že o něm něco víme. Je to dynamičtější stát než mořský příboj.

A tak sedím v letadle a přemýšlím, jaké to bude, až přeletím zeměkouli, letadlo nabere palivo v Kuala Lumpuru a dosedne v Sydney.

Vím, že nebudu chodit hlavou dolů, ale i tak to bude země plná překvapení. Svět je sice malý, ale ne tak, že bychom znali dobře Austrálii. Bude to jeden z nejvzdálenějších bodů na světě a v životě, kam jsem se dostal. Navzdory vrozenému cynismu je to vzrušení.

Příštích deset dnů se vám tedy budu hlásit z Austrálie...

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT