Jakoby měl Newman recept k žití. Měl šťastnou hvězdu.
Když jsem konečně našel čas a zašel na Almodóvarův Volver, zmocnil se mě podobný pocit. Natočit tak zajímavý a hluboký snímek o ženách a jejich mnohoznačném údělu snad ani muž není schopen.
Almodóvar překonal vše, co o ženách natočil a asi lze natočit.
Mě u příběhu tří generací žen jedné rodiny napadlo, že bodrý španělský režisér završil téma, které se táhne jeho tvorbou víc než láska, smrt a analýza španělské povahy, téma ZTRÁTY. Almodóvar svými filmy nastiňuje lidskou zranitelnost, citové ruchy po ztrátě něčeho významného a hlubokého. Ve Volveru je ztráta nevinnosti, života a kořenů až děsivá.
Jakoby člověk už samotným narozením pykal za vytržení života jedince z nedělitelné beztvaré hmoty bytí, nekonečně recyklované hmoty vesmíru. Tím, že má vědomí, uvědomuje si, že zrozením se zaklel do neustálého boje s odchody, rozchody, láskou, neláskou a smrtí. Naděje, že z koloběhu "ztrácení" můžeme vybřednout je jen šidítkem, klamem.
V rodině, jak už naznačily starší filmy jako Matador, v lásce, jak ukázal Květ mého tajemství nebo Ženy na pokraji nervového zhroucení nebo v mateřství, jak zaznívá z Vše o mé matce nebo Volveru je skryta ztráta.
Něco získáme, ale jen jako půjčku. A brzy ji Bohu splácíme.
Almodóvar je děsivě naturalistický. Zabíjení manželů a milenek, prznění dcer a mladých hochů, zneužívání a využívání se mísí s láskou, něhou a fascinující oddaností. Pochopením. V jednom filmu se vždy složí Rubikova kostka podvědomých i nevědomých hnutí všeho lidského.
Dobro se mísí v rychlém tanci se zlem, aniž by měnilo tvář.
Almodóvar navíc až se sadistickou zkoumavou radostí dává rád dohromady ty, co něco ztrácejí s lidmi, kteří je o jejich lásku nebo štěstí připravili. Miluje dělat z diváků slídily, kteří pozorují psychologické hry.
Pedro Almodóvar se posledním filmem ještě víc přiblížil fenoménu legendy. A dobře ví, že to přináší víc ztráty a závazky než pocty a slávu.
Ten, kdo došel na vrchol, jde už jen dolů.
Autor je šéfeditor zpravodajství ČT
