Obě zprávy spolu na první pohled souvisejí asi tolik, jako pařížská Eiffelovka s vydáním spisů Karla Marxe nebo příběhem o víle Amálce. Je to ale bohužel jen první pohled. Vydávání slavného magazínu "pro pány" provází od počátku nevraživost muslimských indonéských kruhů.

Playboy ala Indonésie je přitom plný paradoxů. Je v něm méně nahotinek než v jiných národních mutacích. Magazín navíc není na očích a také na obalu se neukazuje nic, co by Indonésan neznal. Ve druhém čísle také není reklama, protože se firmy obávají teroristických útoků.

V Indonésii přitom existují domácí časopisy mnohem "tvrdší", než je Playboy. Problémem není obsah magazínu, nýbrž fakt, že je ikonou Západu a globálního byznysu či americké kulturní expanze. Víc než o puritánství islámu, jak se omílá, jde o nenávist vůči americkému kulturnímu vlivu.

Nevěřím na válku mezi křesťanstvím a islámem, ale na války mezi jinými kulturními okruhy. Jedná se spíš o rozmrzelost z "jinakosti" u těch, kteří se těžko prosazují se svými idejemi na globálním trhu.

Často jde o nenávist vůči globálnímu trhu nebo trhu vůbec.

Kdyby totiž muslimové zcela odmítali "západní" kulturní vliv, jen těžko by mohli vůbec vydávat noviny, dívat se na televizi, jezdit v autě nebo létat letadlem. Nemohli by ani sledovat filmy, operu nebo rock.#reklama

Muslimská kritika kultury Západu je proto plná rozporů. Má ale některé shodné rysy. Část islámských zemí, učenců se západní moci, zvláště civilizačně-kulturní, bojí. Berou ji jako neomalenou nezvanou invazi.

Zarkáví byl jen jednou z variací na odmítání mocenské expanze Západu, jeho kulturního vlivu a atraktivity. Rozdíl je v tom, že Zarkáví bojoval proti "okupaci" země americkou armádou a indonéské muslimské kruhy bojují proti okupaci země "americkou pokleslou kulturou." Všichni cítí rozdíl.

Zarkáví zabíjel i Iráčany, kdežto Playboy nikoho nezabije.

Zarkáví je zlo, kdežto Playboy jen zboží, co si nemusíte koupit.

Přesto je mezi oněmi zprávami tajemná, hluboká souvislost.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT