Dnes už bohužel zesnulý profesor Milan Machovec se kdysi rozčiloval nad českým alibismem, poraženectvím a zbabělostí a řekl přibližně toto: "Kdysi, když do Československa přijeli první Vietnamci, mě potkala u nás v domě domovnice a s hrůzou mi sdělila, že tuší, proč je komunisti pozvali: Kdyby bylo zle, měli nám všem podřezat krky. Pár desítek tisíc Vietnamců mělo podřezat jako ovce miliony Čechů a Slováků."

Machovec tak popsal mentalitu člověka, který se nebrání, nebojuje. Tato mentalita měla být někde hluboko v okupovaném normalizovaném národě. Mentalita apatie, strachu, bezmoci. Přežila snad někde dodnes?

Když se podívám, jak se k obyčejné facce nebo ráně pěstí staví někteří muži, mám pocit, že ona normalizovaná mentalita je tady pořád s námi. Nedokážu si představit, že by si v médiích stěžoval Španěl nebo Ital na facku, co dostal od spolustraníka. Vždyť by to byla ostuda!

Vždycky je ostuda, když poražený muž oplakává šrámy. Pořádný chlap se jimi spíš pochlubí, ať jsou z boje za správnou věc nebo rvačky, kterou vyprovokoval svou svéhlavostí někde v hospodě. Takovým šrámem cti netratí. Tratí ji ale chlap, který kňučí a žádá od soudu trest pro viníka.

Buď bojuje, nebo je důstojně povznesený. Ne žalobníček.

Ano, má na to právo. Ano, bít druhé člověk nemá a rozhodně k tomu nevybízím. Když už se to ale stane, a svět je občas trochu divoký, tak potom je nutné se na věc dívat chlapsky. S odvahou a přímo.

Vždycky si vzpomenu na majora Terazkyho z Černých baronů, když mu po scéně zfackovaného politického pracovníka armády říkali: "Dnes se to může stát nám a zítra třeba vám, pane majore."#reklama

Terazky se nadýchl a vystřelil: "Mě? Oknem bych je vyházel a přitom je ještě ve vzduchu do řiti nakopal." Terezky je východňárský svéráz. Přesto je v jeho větě víc kouzla a rozumu než v pláči jednoho ublíženého "chlapa", co ho kolega zfackoval.

Že mu není trapně, takhle se ponižovat před jinými muži.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT