Mně trvalo plánovaní cesty na Kubu šestnáct let. Teprve letos mě okolnosti k cestě dokopaly.
Když se někam vydáte po tak dlouhém trápení, jste naplněni nedočkavostí malého dítěte. Všechno chcete vidět, na milion věcí se zeptat, všude strčit nohu mezi dveře. Od chvíle, kdy jsme vyskočili z letadla do horkého kubánského vzduchu, jsem dychtivě toužil po cestě do Havany - města revoluce, Hemingwaye a Cohiby.
Jenže možná právě proto se mi stal následující příběh. Některé věci si musí člověk odžít trpce, s překážkami, aby dosáhl hlubšího porozumění. Většinou něčemu jinému, než si sám myslí.
Hned první ráno přišla do hotelu na Varaderu německo-kubánská průvodkyně Janett nabízející různé zájezdy. Mezi nimi i Havanu. Den prohlídek nebo dva dny s nocí plnou kýčovitého, pro turisty vypočítaného kubánského koloritu. Díky, nechceme, řekli jsme. Jenže ženská byla jak metr, megera non plus ultras, a tak nám začala vykládat, jak si individuálně jen způsobíme útrapy a vydáme víc peněz než s její cestovkou. Protahovala obličej, varovala, krabatěla čelo a kreslila Kubu jako megadrahou zemi plnou nástrah.
Udolala nás. Na druhý den jsme proto byli dole v lobby jako malí králíci a čekali na autobus. Deset minut, dvacet, čtyřicet a nic. Nepřijel. Ženská rudla a láteřila, nadávala na jinou cestovku, ale omluva kde nic tu nic.
Pravidla zen buddhismu učí, že člověku se vrací některá situace až do doby, než ji pochopí a vstřebá. Opanoval jsem se a dohodl se, že cestu přehodíme na druhý den. Kam spěchat na dovolené
Jenže na druhý den se situace opakovala. Janett sice běhala kolem hotelu jako rozběsněná lochnesska, ale nic to nepomohlo. Zase jsme jako jediní zůstali před hotelem jako opuštěné siroty.
Otočil jsem se na Janett a řekl krátce: "Přineste mi ihned naše peníze."
Odběhla a vrátila se s polovinou v eurech a polovinou v pesetách. Něco mi nesedělo. Měl jsem pocit, že po součtu zbude pár drobných pro Janett. Vrátil jsem se proto ke stolu, kde seděla s desítkou německých důchodců a sypala jim své rozumy do hlavy a opáčil: "Buď všechno v eurech, nebo všechno v pesetách. Nechala jste nás dva dny na holičkách a já vás nenechám na nás vydělat."
Janett zesinala, ostuda jako krám, a já v tu chvíli pochopil smysl téhle zen buddhistické příhody.
To ne že by Bůh oddaloval mou cestu do Havany, mé zážitky. Vyrovnat se sebou jsem se tentokrát neměl já, ale Janett. Já jsem byl ta vracející se příhoda pro průvodkyni. Byla zpupná a panovačná. Dělala z nás, návštěvníků, hlupáky a Bůh jí seslal nás, aby jí ukázal, že nic nemá ve své moci. Do kdy ji bude posílat chlapíky stejně autoritativní jako ona, před nimiž se bude muset stydět? Jak ji tak ráno pozoruji, tak ještě roky!
To vědomí mě uklidnilo, půjčili jsme si auto, a za dvě hodiny pili mojito tam, kde autor Starce a moře.
A tak vás zdravím z Kuby, mí přátelé na webu :-)
Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT
