Sestra mě opět objednala na osmou hodinu ranní, abych si zavzpomínal na dlouhá, nudou a nervozitou napěchovaná dopoledne. Měl jsem pocit, že neexistuje lepší cvičení v buddhistické odevzdanosti než chodit třikrát týdně k lékařskému specialistovi. Čas se lepí jako med.

"Nešlo by mě příště objednat na nějakou určitou hodinu?" zaprosil jsem pokorně na odchodu.

"Bohužel nešlo. Takový je systém," zakroutila hlavou sestřička na příjmu a ťukala data mé příští návštěvy do počítače.

Ale jde to, napadlo mě s odkazem na jednu reklamu. Jde.

Když jsem v Belgii chodíval k plicnímu lékaři, vždycky mi přidělili určitý čas a se železnou přesností mě pak lékař přijal. Jen jednou během deseti návštěv se lékař zpozdil o půl hodiny a pak se mi omlouval, jako by mi na dvoře naboural auto. Přesnost byla ctnost stejně jako v obchodním jednání, čas pacienta byl časem zákazníka a s ním se nehazarduje.

"Jenže ve chvíli, kdy jsou nemocnice přecpané a objednat se k odborníkovi znamená čekat i měsíc nebo dva, těch pár hodin v čekárně přece nic neznamená. Všichni jsou na tom stejně," odsekla spolužačka z gymnázia, která je lékařkou a pracuje v jedné z pražských nemocnic. "Ani lékařům to není příjemné, ale taková je situace. Stěžuj si státu."

Ten alibismus pramenící z obyčejného stereotypního uvažování mě překvapil. Objednávat pacienty po čtvrthodinách, dát jim pocit, že si nemocnice uvědomuje, jak drahý je dnes lidský čas, nikoho nic nestojí. A každý lékař a i sestra vědí, jak dlouho trvá přibližně jedna návštěva, kolik "zákazníků" průměrně přijmout za hodinu, a pak - udělat harmonogram nemůže dát tolik práce a přemýšlení. Čekání se zkrátí, bylo by lépe.

Třeba by se mohly nemocnice inspirovat u zubařů a praktických lékařů. Tam onen nepochopitelný systém přesného plánování funguje.

Nahnat pacienty jako ovce do čekárny a nechat je dusit zavání nedostatkem mezilidského respektu. Jenže, kdo to prosadí? Změní?

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT