Kamarádově ženě pomůže chlap vždycky a tím spíš, když je těhotná. Hodil jsem tedy na sebe bundu, nabral ji a jelo se.

Na odstavném parkovišti jsme zaplatili a rozloučili se. Sotva jsem zabouchl dveře, slyším volání: "Milane, nejezdi. Počkej, prosím." Eva, tak se žena mého kamaráda jmenuje, si doma zapomněla od auta klíče. Tak jsme sedli do auta a kvapně jeli dvacet kilometrů k nim domů.

"Bojím se ti něco říct," řekla Eva. "Na těch klíčích od auta jsou i klíče od domu. Ale neboj, dveře se dají otevřít i kreditní kartou. Umí to ale jen Jirka. Zavoláme mu," špitala a já si hleděl cesty a přemýšlel, v jakém filmu jsem tak legrační dvojici zoufalců viděl.

Dům jsem tedy otevřel kreditkou, naložil Evu a vrátil se zpátky. Když jsem doma vylézal a vybíral nákup z prostoru od spolujezdce, co myslíte, že na mě civělo? Doklady od onoho auta. Vypadly z kabelky.

"Tak to je můj miláček. Já ti říkal, že to není ženská pro každého," reagoval Jirka.

Přesně tohle jsou chvíle, kdy lidi co mám rád, miluji ještě o chlup víc. Patnáct minut u nich znamená dvě hodiny, ale na ně nezapomenete. Kolik situací člověk zažije a může říct, že si na ně desetkrát vzpomněl?

Na tuhle si vzpomenu i v šedesáti. Je maskotem našeho přátelství.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT